Letní nocí za světluškami

Tento rok kdosi vyhlásil rokem světlušek, což mě přivedlo k zamyšlení, že jsem světélkující hmyz naživo pozoroval naposledy před dlouhými 13 lety. Hned první zdroje věnující se tématu potvrdily, že světlušek ubývá a brzy možná nebudou vůbec. Zároveň poodhalily cestu k jejich nalezení, čímž můj zájem poněkud vzrostl. 

Během vlahých letních nocí od půlky června do půlky července, kdy teplota neklesne pod 15°C, se mají světlušky vyskytovat na okrajích listnatých lesů s bohatým podrostem, ideálně v blízkosti vodního zdroje nebo za vlhka a samozřejmě v co nejtmavší lokalitě nedlouho po soumraku.

Pro někoho, kdo žije převážně ve dne a v noci raději spí, je taková loterie na lokalitu něco, co od dalších snah často odradí. Dá se tedy říci, že jsem měl v tomto ohledu štěstí, protože hned první lokalita byla tou nejlepší (a proto si ji také nechám pro sebe). 

O půl desáté, přesné jako hodinky, rozsvítí se první světlušky v lese již tak temném, že se sotva dokážu pohybovat bez vlastního světla. Překvapen tím, že tam opravdu jsou, zmateně cvakám pár záběrů, které jsou absolutně nepoužitelné. Během chvíle se kolem rojí vyšší desítky poletujících lucerniček, v těžko pochopitelném magickém tanci nad kapradím a mezi kmeny starých stromů. Patrně bych tam vydržel zírat do tmy až do jedenácté hodiny, kdy má aktivita světlušek jako mávnutím proutku ustat. Ověřit se mi to ale empiricky nepodařilo, protože mě z lesa pokaždé předčasně zahání přibližující se chrochtání. Něco na tom zvuku vynořujícím se z absolutní tmy je poněkud děsivé…

Při pozorování a fotografování světlušek je totiž zásadní zůstat potmě, jelikož umělé osvětlení by mohlo hmyz vyrušit, oči by si odvykly od tmy a nakonec ani na té fotografii by to nepůsobilo dobře. Tím se pomalu dostáváme k tomu, že focení světlušek je jedním z nejnáročnějších, jaké je možné si představit. Nejenže je potřeba najít vhodnou lokalitu, ideální je tam čekat už od večera s připravenou kompozicí a zachytit scénu za zbytkového světla dlouho před tím, než se objeví první světlušky. Ostření v úplně tmě pak samozřejmě musí být nastaveno manuálně. S houstnoucí tmou se navíc nadále v průběhu fotografování mění podmínky a skokově délka expozice, což pak vytváří další komplikaci pro budoucí skládání snímků do jednoho celku. Nelze moc očekávat, že by se podařilo zachytit dostatečné množství světlušek na jediném snímku. Většinou je to přesně naopak, před fotoaparátem tma a kdesi za zády tančí desítky světýlek. 

Na dobré lokalitě ale stačí deset až dvacet vybraných záběrů, aby se temné lesní zákoutí zabarvilo abstraktními žlutavými šmouhami. Pak následuje druhá neméně náročná část procesu zpracování fotografie, a sice úprava a skládání snímků do jednoho výsledného. Používám dvojí metodu, jednou snímky složené metodou mediánu pixelů pro pozadí (dojde k odstranění šumu a trochu paradoxně také k odstranění všech světlušek), následně znovu všechny snímky v podobě zesvětlujících vrstev naskládám na předem vytvořené pozadí, čímž se do výsledného snímku propagují navíc již pouze barevné šmouhy od světlušek. 

Po prvním obstojném úspěchu se znovu vracím na stejnou lokalitu, tentokrát trochu lépe připraven. Světýlek je snad ještě více než poprvé, v nejbližším okolí asi stovka, v celém lese tisíce. Namlsán touto zkušeností zkouším další noc i Nemošickou stráň, ale tady není po svítícím hmyzu ani památky. Asi není divu, když je to hned za městem a takřka pod světly průmyslového areálu… zkouším štěstí tedy naposledy, ve Strádovském pekle, v lesním kaňonu řeky Chrudimky. Světlušky zde jsou, dokonce jsem tentokrát neodflákl přípravu a skutečně čekám s připravenou kompozicí na jednom místě od soumraku. Světýlek ale poletují okolo jen jednotky, snad je to tím, že už je půlka července. Kdo ví. Každopádně je potřeba snímat dlouho, aby se některé z nich objevily před objektivem. Starý les je tady pěkný a temný, připravená kompozice se mi také zamlouvá, takže když se ze tmy opět ozve zachrochtání a srdce se mi rozbuší překvapením, nesu přítomnost kance nelibě. Tím spíš, když se po mém promluvení začne přibližovat a chtochtat čím dál zuřivěji. Urychleně balím stativ a tmou klopýtám pryč, čelovku zapínám až opodál. S oslňujícím kuželem světla se zraku ztrácí poslední světlušky a symbolicky tak ukončuji jejich sezónu. Na dvou ze tří lokalit jsem podivuhodný svítící hmyz úspěšně dohledal, jednou dokonce ve vysokých počtech. Snad je to znamení toho, že se světluškami není tak zle a bude možné je v české přírodě pozorovat i v letech nadcházejících.