Kappadokie a mýty anatolských hor

Magická skalní města Kappadokie

Při výběru lokalit, kam by se dalo vycestovat s desetiměsíčním miminkem, bylo tam možné (relativně) legálně stanovat a hlavně bylo co zajímavého fotografovat, se možnosti poměrně zúží. Trochu překvapivě je na našem seznamu i Saúdská Arábie s pouštními skalními městy ve Vádí Disah, ale nakonec se rozhodneme pro logisticky schůdnější variantu centrálního Turecka. A děláme dobře, protože v době, kdy si užíváme výhledy na skalní města Kappadokie, bohužel dopadají na letiště v Riyadhu rakety.

Je říjen, což má výhodu v tom, že končí turistická sezóna a nevýhodu v tom, že ve střední Anatolii je už poměrně zima. V noci se tak často teplota drží jen pár stupňů nad bodem mrazu. S provizoriem v podobě tři karimatek a tři dospěláckých spacáků je také jasné, že pěšky daleko nikdy nedojdeme. To ale nevadí, náš hlavní cíl, skalní města v Kappadokii, se rozkládá na překvapivě nevelkém území, až je s podivem, kolik zajímavého se na tak malou plochu vměstná. Ve středu oblasti leží (přehnaně turistické) městečko Göreme, okolo kterého leží všem na očích kus historie vetkaný do skal. 

Množství průvodců a magazínů nepokrytě přebírá a šíří legendu o tom, že Kappadokie za svůj vznik vděčí kněžím a účencům, kteří se v 10. století odmítli podvolit císařově zákazku uctívání pravoslavných ikon a ukryli se právě sem, na samý okraj byzantské říše. Zrnko pravdy na tom jistě být může, vždyť zde nalezneme neobvyklé množství dochovaných kostelíků právě z té doby. Na druhou stranu, region Kappadokie leží prakticky v srdci geografické kolébky civilizace a osídlen je už mnoho tisíc let. Skalní města tu nevznikala z rozmaru, ale z čiré nouze jako důmyslný obranný mechanismus před arabskými nájezdníky dávno před tím, než lidé začali do skal tesat i kostely. Také právě zde, v měkkém, ale pevném sopečném tufu, vzniklo i podzemní město Derinkuyu. Tento osmnáctipatrový podzemní panelák dokázal klidně na několik měsíců pojmout všechny obyvatele okolních vesnic a útočníci ke svému překvapení na povrchu nenarazili na živou bytost.

Je vhodné zmínit také fakt, že mnohé z kostelíků, které zde dodnes můžeme obdivovat, zmíněný císařský dekret o zákazu zobrazování ikon dodržují a jsou zdobené pouze jednoduchými geometrickými nebo přírodními motivy. Zdá se, že místní legendy je vždy potřeba brát s jistou dávkou nadhledu. Kouzlu místa a jeho lidem ale neubírají, naopak.

Díky všem, kteří v podivuhodné krajině plné drolivých skal, údolí a závrtů našli nový domov a výrazně ho pozměnili k obrazu svému, můžeme právě zde obdivovat jednu z nejbizarnějích krajin na světě. Jen málokde se skloubí dílo přírody s dílem lidí takovým výjimečným způsobem jako právě v Kappadokii. Skalní kužely a kaňony by byly zajímavé samy o sobě a fotograf by zaplesal, ale až přítomnost tisíců vyhloubených obydlí a stovek kostelů ukrytých po celé oblasti, dodává krajině její unikátní ráz.

Každé z údolí v oblasti se od ostatních liší až neuvěřitelným způsobem, přitom často stačí ujít jen pár stovek metrů mezi nimi. Některým dominují vertikální skalní sloupy, jiným bělostné obliny a další zdobí pilíře v odstínech růžové až červené barvy.

Začínáme v údolí Görkündere, neboli “údolí raket”, kterému vévodí skupina skalních sloupů několik desítek metrů vysokých. Překvapivě jde o místo vcelku opomíjené a moc informací se k němu dohledat nedá. Geolokační příprava před cestou spočívající v hledání, odkud mohla být která fotografie pořízena, musí být tedy tentokrát důkladná. A brzy se vyplácí, z rozlehlé plošinky máme ten nejlepší výhled na skaliska, která v odpoledním slunci pěkně zlátnou. Samotný západ slunce se sice moc dobře nevybarví, ale spoléháme hlavně na ráno. 

Budí nás podivný hluk zvenku, nejprve táhlé hučení nesoucí se snad celým údolím, posléze krátké občasné frkání. Než nám dojde, o co jde, chvíli po sobě zmateně koukáme. Přitom je to tak zřejmé - Kappadokie je v současnosti vyhlášená také obrovským množstvím horkovzdušných balónů, které se každé ráno zvedají k obloze nad roztodivnou krajinu. 

Soukáme se ze stanu do chladného vzduchu ještě před rozbřeskem. K mému překvapení máme poměrně obstojný výhled na balony i z našeho místa. Tady jsem to úplně nečekal, ale jde o vítané zpestření rána. Nejzajímavější je fáze ještě za šera, kdy se balony odlepují od země. Plameny, které je ženou vzhůru, zároveň kouzelně rozsvítí celý balón. Horizont tak lemují poblikávající koule v různé vzdálenosti a celé to působí doslova magicky. Jistě, že je to do značné míry neskutečný kýč, ale komu by to vadilo.

Když už je většina balónů rozeseta po obloze, vychází konečně i vytoužené slunce a rozzáří krajinu do sytě oranžové barvy. Sloupům v údolí Görkundere taková barva dozajista sluší.

Trochu vrásek na čele nám dělá předpověď počasí, která rozhodně není tak optimistická, jak bych od Turecka čekal. Kalkulujeme, kam se vydat dále, které místo bude vhodnější pro východ slunce a které pro západ, a co z toho obětujeme. Další volba padne na Uçhisar, což je skalní vesnice postavená okolo skalního hradu, která je sice úplně stejně turistická jako sousední Göreme, ale narozdíl od něj má tu výhodu, že je pěkná. Díky výrazné vysoké skále, která je provrtaná jako ementál, je Uçhisar viditelný z velké části zbytku Kappadokie a tvoří její dominantu. Samotná skála, rozdělená vedví na hlavní část a menší skalní pilíř je tak hlavně z dálky značně fotogenická. S trochou humoru by se dalo směle prohlásit, že jde o takové turecké Trosky. 

V případě Uçhisaru mám jen hrubou představu o úhlu, odkud by bylo dobré jej fotit a ještě hrubší o tom, z jaké vzdálenosti. Což je při složitosti okolního terénu komplexní problém, a když nás směřuji opuštěnou polňačkou kamsi do poloopuštěných vinic stranou od všech turistů, trochu o svém úsudku pochybuji. Sem opravdu zavítají jen místní, a i ti jen když musí. Hrad s vesnicí se ale ukazuje po levé straně stále lépe a lépe, až cesta prostě skončí uprostřed malé vinice a dál už je jen strž do Holubího údolí. Wow. Úhel na hrad je naprosto perfektní, vzdálenost by také šla, jako bonus bělostné skály pod námi. Stavíme stan přímo na cestě, tady rozhodně zůstaneme přes noc. 

K večeru se odhaluje i vzdálená čtyřtisícová sopka Erciyes Dağı, její vrchol pokrytý sněhem. Večerní slunce vykouzlí pěkné protisvětlo za hradem, ale ty nejlepší barvy se nekonají, protože se opět přiženou mraky. Vše zachrání modrá hodinka, kdy je vesnice pěkně nasvícena. Zobeme zbytky hroznů z keříků okolo a nad krajinou se nese hlas muezzína svolávající k večerní modlitbě. Působí v jinak docela pusté krajině až meditativním dojmem, minimálně nutí k zamyšlení. Kontrast mezi tím, co bylo (byzantské) a tím co aktuálně je (muslimské) nemůže být větší.

Sláva Kappadokie stojí ale především na tom, co bylo, takže se konečně vydáváme objevovat i něco hmatatelnějšího z její historie. Kdo chce, nalezne hned za Göreme rozsáhlý areál s několika (nutno podotknout velmi zajímavými) kostelíky. Jeho návštěva ale stojí neúměrně vysoké vstupné, za něž se člověk může uvnitř kostelíků tísnit s davy dalších turistů. A to nás úplně nebaví. Naštěstí je tu i jiná možnost - vydat se prozkoumávat kostelíky schované dál v údolích, stranou od velkých poutačů a hlavně stranou od většiny lidí. A zážitek to rozhodně nebude ochuzený.

Hned první Üç Haçlı Kilise neboli “kostel tří křížů”, se ukazuje jako trefa do černého. Je dost bokem od hlavních tras, schovaný v Růžovém údolí. Z venku ho prozrazuje to hlavní, a sice zdobený strop s centrálním křížem v kruhu, který se od cesty ukazuje ve skalním okně kdesi vysoko nad hlavou. Dostat se dovnitř zabere výstup po kluzké šikmé ploše, pak následuje menší bludiště otvorů ve skalách, než se ocitneme v centrálním prostoru se zdobeným stropem. Sice to příliš nepřipomíná kostel, ale působivý je celý prostor nesmírně. 

Haçli Kilise je jeden z mála volně přístupných kostelíků, ve kterých se dochovala původní výmalba. Proradný prodavač se stánkem přímo pod ním má ale klíč od vchodu a čas od času kostel očividně zamkne, aby donutil příchozí jít se zeptat a něco při tom zakoupit. Celkový dojem je oproti prvnímu kostelíku proto poněkud rozpačitý, fresky jsou pěkné, ale místo vzhledem k tomu, že sem ukazuje množství směrovníků a vzhledem ke zmíněnému stánku trochu postrádá atmosféru.

Na vyhlídce nad Růžovým a Červeným údolím zastavujeme, doufáme, že by údolí mohla dostát svým jménům během západu slunce, pokud se nějaký bude konat. Objevování dalších skalních kostelů a obydlí podnikáme každý zvlášť, zatímco druhý z nás hlídá miminko. Scházím znovu ze srázu dolů do nejzapeklitějšího kaňonu. Někde tady by měl stát kostel zajímavý tím, že je do skály vytesán včetně sloupů. A skutečně, bez upozornění, trochu bokem od cesty, zvenku vlastně celkem nenápadný, čeká na objevení. Stačí přejít po starém dřevěném mostku a je jasné, že to opět bude stát za to. Vpravo se nachází hlavní síň s několika sloupy a zřetelným oltářištěm. Je až s podivem, co vše je možné vytesat do skály de facto bez druhého pokusu. Prostor se sloupy představuje jakýsi architektonický výsměch, jelikož sloupy samotné jsou kompletně zbytečné a někdo je vytesal s úmyslem připodobnit se klasickým sakrálním stavbám. Úžasné je také hrobové ticho, které člověka uvnitř pohltí. Stačí se trochu rozhlédnout a je možné nalézt také několik hrobů u polosesunuté zdi. Sloupový kostel ale nabízí ještě jednu místnost, menší, ale neméně zajímavou. Zde je strop zdobený jakousi podobou gotické klenby (200 let před tím, než vznikla gotika), která s trochou fantazie připomíná kostru velryby. Tlumené světlo, vstupující do prostoru několika hrubě vytesanými otvory, dotváří spirituální atmosféru. Snad jen holub sedící na římse uvnitř ji trochu narušuje.

Nedá mi to a pospíchám dál údolím, otvorů ve skalách je všude okolo nepočítaně, zajímavé jsou i všudypřítomné holubníky, které připomínají, že i starověcí zemědělci využívali na svých polích hnojivo. Bez holubího trusu by v pusté krajině prakticky nebylo možné nic vypěstovat, takže se jednalo o velmi vážená zvířata a jejich zabití bylo dle místního práva velmi krutě stíháno. Asi, aby bylo zřejmé, že do tufu je možné vytesat úplně všechno, míjím i skalní úly - ty se poznají podle úzkých vertikálních štěrbin vedoucích do vnitřního prostoru. 

Ale do očí mě praští až vstupní portál kostela, který se vynoří za zatáčkou. Už tím se vlastně od většiny zdejších kostelů liší, obvykle není zvenku snadné rozeznat, jestli jde o kostel nebo obyčejný úkryt. Kostel Joachima a Any je svým působivým portálem docela odlišný a samozřejmě láká k návštěvě. Jenže vchod je zazděný, takže chvíli jen tak tápu okolo. Přichází ale mladý pár, podle řeči očividně Rusové. Hned mi nabízí, že jdou dovnitř a že se mohu přidat. Při setkání s Rusem platí několik věcí: jednak se dostane všude a druhak není dobré před ním ukázat slabost, takže souhlasím. Do vnitřního prostoru pronikáme bočním oknem, je potřeba seskočit na několik naskládaných kamenů uvnitř, přičemž celá kupa se viklá, ale jinak na tom nic není. Zhruba ve výšce hlavy je vnitřní prostor mezi zemí a kopulí z nějakého důvodu rozdělen několika větvemi. V koutě nacházíme i kus původních fresek, zážitek je ale zajímavý především společným objevováním. Když se vrátíme ven, ptají se mě moji společníci odkud jsem, a když odpovím, zarazí se s jednoduchým “Oh…”, jinak jsou ale velmi milí a ještě si chvíli povídáme, než se rozloučíme.

Když se dolů do údolí vydává pro změnu Evča, zkouším alespoň svou oblíbenou taktiku, kdy se pověsím za místního průvodce a snažím se pochytit nějaké zajímavé informace. Nutno podotknout, že dítě v nosítku tuto taktiku spíše vhodně doplňuje. Tak se od veselého guida dozvídám třeba to, že všudypřítomné terasy vytesané ve skalních sloupech směrem na jihozápad sloužily k sušení hroznů na nejsilnějším odpoledním slunci, že odrůdy místního vína jsou staré tisíce let a nepřestaly se pěstovat ani během nadvlády muslimů, kdy se pěstování přenechalo křesťanským sousedům (a muslimové ho nakupovali na tajňačku po nocích u zadních vchodů) nebo rezolutní odmítnutí toho, že by nejlepší víno měli v Toskánsku.

Večerní slunce nad Červeným údolím konečně na pár chvil kouzlí, takže pohodlně prakticky od stanu můžeme fotografovat skalnaté útvary barvící se rudými odstíny. Většina lidí se tísní na vyhlídce u parkoviště a jakmile slunce zapadá, zůstáváme i tady nad skalními městy úplně sami. 

Ráno je naopak docela zataženo, na balonové focení to ale vůbec nevadí. A výhoda vyvýšeného mista se ukazuje i tady. Opět můžeme sledovat celý průběh představení, které se v tomto měřítku neodehrává patrně nikde jinde na světě. Do šera poblikávají kupole balónů jako žárovky a postupně se vznáší k nebi. Mezi nimi i jeden hrdě nesoucí barvy a logo Čedoku. Máme podivné štěstí, že už podruhé vane vítr naším směrem a nese balony přímo k nám, některé se zatoulají i přímo do údolí pod námi, aby si cestující prohlédli rozeklané skalní útvary. Jeden z pilotů si nás všimne a umně balón navede přímo k nám, tak aby přeletěl sotva nad námi. Chybí snad metr a bylo by možné se dotknout koše. Očividně je to zážitek oboustranný, neboť turisté v balonu fascinovaně volají “baby!” a mávají. 

V zataženém dopoledni si krátíme čas průzkumem skalního města v okolí Göreme, objevíme několik sice hezky vymalovaných, ale zamřížovaných kostelíků a prozkoumáme i práci pod rukama restaurátorů v Tokali kilise, který je (zatím) možné navštívit bez předražené vstupenky. Vzhledem k zářivě modré barvě pod štětci mistrů restaurátorů, kteří si zvesela pohupují nohami na lešení, to ale patrně nebude platit dlouho. 

Pak už se přesouváme do Údolí lásky, které své jméno získalo podle charakteristických skalních formací. Že připomínají obří falusy je také na první pohled zřejmé. Právě toto údolí přitahuje nejvíce turistů, jak po cestách vinoucích se přímo mezi skalní obry, tak na okolní vyhlídky na horní hraně údolí. Může být možná lehce překvapující, že i tak si i takto exponované místo zachovává svou zemědělskou tradici, takže přímo mezi skalními sloupy narazíme na vinnou révu, sady ovocných stromů nebo drobná nuzná obydlí. Stan tady raději schováváme pod terénní ohyb na okraj sadu s jabloněmi, abychom byli co nejméně nápadní. Dítě si samozřejmě přesně takové místo vybere k tomu, aby vytrvale celou noc čas od času zakřičelo na měsíc.

Východ slunce tentokrát kazí pás mraků, který slunce překoná až docela pozdě, kdy většina balónů dávno přistála zpět na zem. A i když je každé údolí v Kappadokii unikátní, a o Údolí lásky to platí obzvlášť, nové pohledy už se hledají obtížně. Snad i proto míříme dále na jih, na samý okraj Anatolie k vysokému pohoří Aladağlar. 

K zasněžené hradbě Aladağlaru

Bezmála čtyřtisícové pohoří se znenadání zvedá z nekonečných a poněkud jednotvárných tureckých plání a polí jako obrovská kamenná hradba. Přímo proti nám se vypíná pyramida Demirkaziku (3 756 m), jedné z nejvyšších a nejvýznamějších hor, kterou pohoří trochu netradičně začíná. “Železný kůl”, jak by zněl doslovný překlad názvu vrcholu, přímo odkazuje na turkickou mytologii, podle které byla hora obrovským hřebem, který drží svět pohromadě. Když v roce 1927 rakouský horolezec Georg Leuchs poprvé zdolal její obávanou stěnu, pastevci z okolních vesnic tomu odmítali uvěřit a horolezce považovali za čaroděje ovládající moc džinů.

Barvou a strukturou si pohoří Aladağlar nezadá nic s italskými Dolomity, navíc trochu doufáme v nějaký říjnový poprašek sněhu na vrcholcích. Nevěda, co si přejeme, halí se vrcholy do oblačné pokrývky a od západu se nasouvá temnící shluk dalších mraků. Zkoušíme pár vzdálených pohledů přes topoly a všudypřítomné jablečné sady, ale vrcholy i světlo jsou pro dnešek pryč. 

Vrásky na čele nám ale dělá předpověď počasí na noc. Vždyť chceme jet přímo do hor, do údolí Emli vadisi. Vypadá to, že v noci nebude mrznout jen nahoře na vrcholcích, ale i docela dole v údolích. A to s dítětem nemůžeme riskovat. Zkoušíme se k horám alespoň ještě přiblížit, ale vrcholy pohlcuje zlověstný černý oblak, během chvíle nás pohlcuje liják a ozve se několik hromů. Sněhová bouře rozhoduje za nás, údolí Emli musí počkat. V podstatě jsme rozhodnuti se vrátit do Kappadokie, jelikož se podle internetových portálů v okolí nenachází žádné ubytovací zařízení. Na poslední chvíli nás zachraňuje pan Hasan a jeho penzion ve vesničce pod horami. Jako většina místních je nadšený z přítomnosti miminka, které obdaruje jablíčkem ze stromu na zahradě. 

V místnosti se spoustou fotografií hor a s kamínky uprostřed sedíme nad černým čajem a rozmlouváme. A že je o čem povídat! Pan Hasan mimojiné vlastní v okolí jabloňový sad a vodí lidi do hor jako průvodce. Na nejznámějším vrcholu Aladağlaru, Demirkaziku, byl už 45x. V posledních letech prý sněží brzy a hodně. Před dvaceti lety běžně napadlo v horách 15-20 centimetrů sněhu za celou zimu, loni to byly 3 metry. Brzká zima pak připravila lidi v údolí o celou úrodu jablek. Nutno podotknout, že v okolí vesnic Çukurbag a Çamardi rostou jabloně opravdu všude a tvoří základ obživy. Obsypaných jabloní jsme si všimli cestou sem, ptám se, jestli se chystá sklizeň. Hasan jen mávne rukou, nic prý nemá smysl sklízet, cena jablek spadla na 3 turecké liry za kilogram (což je zhruba 1,4 Kč; defacto absolutně nic při cenách 90 tureckých lir za litr benzinu). “Loni zima, letos tohle, za rok jabloně pokácíme” pokračuje rezignovaně. Za cenu může především omezený export do sousedních zemí, kde se to vše mele a přebytek jablek na domácím trhu. Přitom před pár lety se kilo dalo prodat za 25 lir. Ptám se, jestli je v okolí i jiná práce, kterou by se mohli lidé uživit. Hasan krčí rameny, on sám má penzion a turisty, ale těch je málo a další práce není. Aby změnil téma, vytahuje mapu hor, ve které mi nadšeně ukazuje stezky na jednodenní i vícedenní výlety a popisuje kde sehnat vodu a další užitečné rady. To by se jednou mohlo hodit, hluboko v horách je jedna z nejkrásnějších lokalit v celém Turecku, o které mám hrubé povědomí, ale tentokrát si musíme na takové výstupy nechat zajít chuť. Údolí Emli ale prý v pohodě s miminkem zvládneme a ráno by se mělo počasí umoudřit, slibuje.

Ráno z terasy zíráme na stále ještě temnou hradbu hor, nad kterou už ale neomylně světlá obzor a rýsují se první kontury. Vrcholy jsou poměrně bohatě posypané čerstvým sněhem. Mám taková rána rád, i když jim vládne vlezlá zima. Pozvolna jasnící nebe slibuje neobyčejné pohledy na krajinu, která se předešlého večera ukrývala v temných mracích. Většina lidí přitom ještě spí. Hasan nám na rozloučenou přináší čerstvé preclíky, které s chutí oba pojídá Evča ještě předtím, než se zanoříme do údolí v horách. Po levé straně se vypíná pyramida Demirkaziku, bohatě zasněžená a barvící se prvními slunečními paprsky, zatímco dole pod ním teprve začíná podzim. Cesta před námi se zařezává stále hlouběji do hor, široký pohled na pásmo vrcholů mizí a vidět zůstávají jen nižší v těsné blízkosti soutěsky. Brzy se však údolí začne znovu rozestupovat.

To už zvolna stoupáme vstříc slunečním paprskům a novým pohledům na zasněžené vápencové štíty. Údolí Emli je jedinou zalesněnou oblastí Aladağlaru směrem na sever do vnitřní Anatolie. Na jižní straně běžné rostou cedry, tady na severní je jakýkoliv lesnatý porost vzácností. Obdivujeme porosty voňavých tújí, borovic a smrků rostoucích v až nepřirozeně pravidelných kuželech. Stromy většinou nejsou vysoké a rostou daleko od sebe, trochu mi to tu připomíná tádžické Fanské hory, které mají v mých vzpomínkách výsadní místo. Není proto divu, že se mi líbí i tady.

Paprsky ranního slunce jsou ostré jako břitva a vytváří v čistém vzduchu výrazné kontrasty. Vzduch je kapitolou sám o sobě, dýchá se tu o tolik lépe než ve vyprahlé Kappadokii… Prázdné hory, kde doslova nikdo kromě nás není, působí najednou jako křehký krásný krystal. Jako kdyby najednou všechna ta krása měla zmizet. A nejsem daleko od pravdy, brzy si hory začnou vytvářet novou oblačnost s zahalí se oblačnou peřinou. To už se z hor zase pomalu vracíme, dál jít ani nemůžeme. Už tak jsme se pohybovali s miminkem v hraničních bezmála dvou tisících metrech nad mořem.

Duhové hory u Nallihanu

Před přejezdem do Istanbulu máme ale ještě jedno eso v rukávu. Tedy alespoň doufáme, že máme - příprava totiž spoléhá na několik “pokud” a několik “možná”. Za Ankarou, u města Nallihan, se rozkládá nevelká, ale o to zajímavější pustina. Podle všeho sem výjimečně jezdí jen pár domácích fotografů, turistická infrastruktura ani cesty neexistují a informace se tak opět dají poskládat primárně ze satelitních snímků oblasti. 

Naše šance dostat se na zajímavé místo spoléhají na správný výběr směru, odkud k oblasti přistoupit a na sjízdnosti přístupových polních cest, které končí doslova uprostřed ničeho. 

Tam, kde končí asfaltová silnice, začínají bohatá pole se zeleninou. Míjíme cosi, co vypadá jako cikánský tábor v polích, ale jde o sezónní zázemí pro zemědělce i jejich rodiny. V jednom ze stanů je dokonce automatická pračka napojená na barel s vodou a solární panel. Dále se cesta rychle horší, drkocá přes terénní hrby, až končí uprostřed nedávno sklizeného cibulového pole. Před námi se ale neomylně zvedá náš cíl. 

Objevování a cesta do neznáma s sebu vždy nesou jistou dávku napětí. Co když bereme krosny na záda a táhneme se někam zbytečně? Pokud to ale vyjde, zážitek je o to silnější. A tady cítím, že to vyjde, že jsem se nespletl a míříme přesně tam, kam máme. Spěchal bych tak jako tak, večerní slunce už pomalu kouzlí paletu teplých barev, ale pohání mě i ono niterné nutkání zjistit, jestli to bude opravdu stát za to.

Brzy začíná být zřejmé, že je to ještě lepší. Pustá krajina duhových hor u Nallihanu je totiž naprosto výjimečná a tolik odlišná od všech jiných pustin, které jsme zatím navštívili. Nepřipomíná ani africkou poušť, ani středoasijské kaňony. Takhle nějak jsem si ale vždy představoval americké badlands. Krajina se tu vlní šedozelenými oblinami, tu drolí oranžovou skalou, vesměs ale dominují obliny tvořené rozpukanou půdou ztuhlou do podivné hmoty. Při došlapu částečně pruží a částečně se drolí. Očividně tu vzácně prší a při následném vysychání terén rozpraská všudypřítomnými prasklinami. Podle staré lidové legendy na tomto místě kdysi stával obří trh s kořením a látkami. Když místní obyvatelé naštvali boha svou chamtivostí, seslal na ně bouři, která celý trh proměnila v kámen. Skutečně, místní krajina vypadá, jako kdyby tu někdo vysypal tuny kari, papriky, skořice a pigmentů. Za žluté odstíny však reálně může síra, za červené a oranžové železo, zelenou způsobuje chlorit a bílou vápenec. 

Na dokonale rovném vyschlém řečišti světlejší barvy stavím stan, jelikož jsem si poměrně jist, že v noci pršet nebude. Celý stan je brzy bílý jako od křídy a pokusy o zapíchnutí kolíků odpovídají zhruba snaze je zapíchnout do betonu. Komu by to ale vadilo, když má všechnu tu okolní výjimečnost jen a pouze pro sebe. Sdílíme ji jen s hejny ptáků, kteří nad oblastí přelétávají směrem k bažinám, které v nezvyklém nesouladu přímo navazují na vyprahlou pustinu a přilehlá pole.

Večer je skvělý, většinu času trávím hledáním kompozice s charakteristickými prasklinami a dominantní horou (spíše haldou hlíny, která mi i tak nějakým prazvláštním způsobem v hlavě otevírá vzpomínky na islandský Kirkjufell), ráno je pak ještě lepší. Slunce se z boku opře do vzdálenějších oblin a podtrhne jejich strukturu. Lépe už to z pohledu fotografa snad ani nejde. Stoupá výš a výš, a i když ztrácí svou kouzelnou barvu, kterou ráno propůjčuje krajině magické kouzlo, úžas z tohoto místa přetrvává i nadále. Dalo by se tu fotografovat hodiny, přestože je oblast poměrně malá. My se ale spokojujeme s tím, co máme a pomalu se vydáváme vstříc nejlidnatějšímu městu Evropy.

Kouzlo orientu v Istanbulu

Náš majestátní příjezd do Istanbulu korunuje dítě, které se potřetí ve svém životě pozvrací. Nouzová situace vyžaduje bezodkladné řešení, takže zastavujeme tady a teď právě tam, kde se nacházíme. Tak se stane, že stojíme na blikačkách přímo před tureckou národní bankou v nové finanční čtvrti a omýváme sedačku i dítě vodou z petky před zraky asi stovky policistů a příslušníků ochranky. Když už zážitek není pozitivní, alespoň je patřičně absurdní.

Míjíme hradby historické Konstantinopole a vydáváme se do jejího jádra. Současná podoba snad ani neodpovídá městu, jako spíše koncentrovanému chaosu. Davy místních i turistů nezadržitelně plynou ve spojitém proudu velkými ulicemi i úzkými pasážemi; honosné mešity v osmanském stylu střídají moderní budovy, rozpadlé dřevostavby pamatující ještě sultána nebo překvapivé proluky a ruiny na lukrativních pozemcích. Proplétáme se tou spletí a snažíme se všechno zapsat do paměti.

Míříme na Galatský most, tou dobou obsypaný rybáři, kteří odsud pěkně postaru s udicemi chytají ryby z vod Zlatého rohu. Právě z tohoto mostu se nabízejí typické pohledy na centrální část Istanbulu. Na jedné straně čtvrť Galata se známou kulatou věží, na druhé zbytek města, kterému z kopce vévodí Sulejmanova mešita. Ve večerním měkkém slunci jde také o nejpoutavější motiv na horizontu.

Jakmile slunce mizí pod horizontem, procházíme ještě nedaleký Egyptský bazar. Narozdíl od slavného Velkého bazaru je tento o poznání menší, ale právě zde to voní čajem a kořením. Kdo mě zná, ví, že na takových místech tradičně vyhledávám šafrán a pravidelně svou nešikovností zakoupím nějaké falešné smetí. Což o to, tady vedle očividného smetí vystavují i nefalšovaný pravý perský šafrán, ale za ceny tak nesmyslné, že by zůstaly nesmyslné i po velmi úspěšném smlouvání. Levněji by se dal koupit i doma v Lidlu. Tady by šafrán nakoupil leda absolutní blázen a to já nejsem, takže nakupuji badyán, který je předražený úplně stejně.

Ráno stepujeme u slavné Modré mešity ještě před otevírací dobou, ale očividně mělo stejný napad hafo dalších turistů. Bohužel, v Istanbulu se lidí nedá zbavit ani brzy ráno. Naštěstí jde o vskutku rozlehlou stavbu a k žádnému mačkání v davu tady nedochází. Mešitě sultána Ahmeda se přezdívá “modrá”, protože vnitřní výzdoba obsahuje mimojiné velké množství modrých dlaždiček. Mně připadá zajímavá spíše proto, že má 6 minaretů. Takový počet byl totiž v době výstavby vyhrazen pouze pro nejsvatější mešitu v Mekce. A sultán tam také musel po pobouření duchovenstva zafinancovat výstavbu minaretu sedmého. Tamější mešita má dnes minaretů dokonce 9, ale to je docela jiný příběh. 

Jakkoliv jde o impozantní stavbu, na mě osmanský architektonický styl mešit nepůsobí takovým způsobem jako severoafrická architektura v Maroku nebo perský styl kupříkladu v Uzbekistánu. Vydáváme se tedy dále do města směrem k nedaleké Hagia Sofia. Momentálně se celý chrám / mešita rekonstruuje a navštívit je možné pouze první balkon. Za plné vstupné absolutní nesmysl. S cenami za vstupy do památek se to obecně má tak, že během několika posledních let vystoupaly do astronomických výšin. Zvažuji v podstatě jedinou, Basiliku Cisterna, starověkou podzemní zásobárnu vody, prostor tvořený sloupy, které se odráží v nasvětlené vodní hladině… spolehlivě mě ale odrazuje jak cena vstupného, tak fronta, která by byla s miminkem v nosítku poněkud nepříjemná.

Příjemným se naopak ukazuje park Gülhane, který je v ranním čase ještě dokonalou oázou klidu. A navíc se tu nachází jiná cisterna, sice o poznání menší, ale přístupná zcela zdarma a dočista prázdná. Plný je naopak slavný Grand Bazaar, kde se istanbulský mumraj projeví v plné síle. Nejen, že je to tu hlava na hlavě, ale Turci ještě velice rádi pokuřují cigarety, což v jednom z největších krytých tržišť na světě vytváří dokonalou iluzi veřejné kuřárny. Vzduch se sice skoro nedá dýchat, ale zážitek je to i tak okouzlující. Ve spleti krytých uliček se dá donekonečna ztrácet a objevovat nové a nové obchůdky. Naplno se tu také projevují výhody návštěvy s miminem (kvůli jehož plicím se tu donekonečna ztrácet nebudeme). Nejenže lze kočárek obstojně použít jako beranidlo, malé dítě především vzbuzuje všudypřítomný zájem a radost. Místní na něj dlouze zírají, usmívají se, mávají nebo i roztodivně šaškují. Ženy, ale k našemu překvapení především muži. Totéž platí naprosto všude a neomezuje se jen na turistické bazary. Nezřídka u nás zastaví motorkář jen proto, aby směrem ke kočárku zamával, jindy nás místní žádají o společnou fotografii.

V podobném duchu se vymotáme až k mešitě Bájezída II. i k Sulejmanově mešitě, na kterou jsme předešlého večera koukali z Galatského mostu. Podle některých údajů jde o nejstarší a zároveň největší mešitu starého Istanbulu. Zajímavé je ale především její okolí. Nejen, že se z přilehlých teras naskýtá krásný výhled na město, který duplňují všudypřítomné kopule okolních staveb, na východní straně nalezneme sultánovo mauzoleum a starý hřbitov. Ten je jedním z nejkouzelnějších míst v celé historické části města. Jednoduché reliéfní náhrobky tu a tam doplněné rozkvetlými růžemi v klesajícím večerním slunci působí až magicky.

Paradoxně ale Istanbul zůstává za očekáváním. Kouzlo orientu se trochu ztrácí v samotné velikosti města, které je i jako historická křižovatka mezi východem a západem, mezi Asií a Evropou, předurčeno k tomu být směsicí vlivů. A přestože starému městu dominují osmanské stavby, i ty často stojí na starších a dočista odlišných základech. Snad právě z chybějící historické kontinuity plyne dojem, že Istanbul ve své existenci fabuluje, místo aby prostě byl.

Naopak Kappadokie i přes značné turistické vytížení zůstává místem naprosto okouzlujícím. Stále zde nalezneme stezky, kterými málokdo chodí, ukryté pohledy i celá údolí. Tady je stále možné zažít i pocit z nefalšovaného objevování. Vysoké hory Antitauru pak působí jako zjevení ve srovnání s typickou zemědělskou krajinou střední Anatolie, která je, nutno podotknout, povětšinou fádní a zabírá většinu země. Zajímavá místa je potřeba v Turecku hledat. Ale naprosto neznámé a odloučené krajiny jako duhové hory u Nallihanu dokáží přesvědčit, že má takové pátrání smysl.