Femundsmarka - barevná tundra

Při pohledu na mapu Norska asi jen málokoho napadne vydat se zrovna do Femundsmarky. Národní park u hranic se Švédskem nenabízí ani vysoké hory, ledovce a ani fjordy. Snad jsem sám občas zapochyboval, že má smysl jet zrovna sem. Naštěstí skrývá Femundsmarka několik es v rukávu. V první řadě je to samotná na první pohled prázdná krajina přecházející oblými svahy z tajgy do tundry, nekonečné množství jezer a patrně to nejpodstatnější - barevný podzim.

Barevný podzim v Norsku prý trvá 10 dní. To jest od okamžiku, kdy se zelené listy začnou barvit, do okamžiku kdy zhnědnou a opadají. Ve Femundsmarce by toto období mělo nastávat zhruba předposlední týden v září. Vyrazit na cestu však můžeme až v týdnu posledním (ze stejného důvodu odkládáme cestu do švédského Sareku, na který je touto dobou už opravdu pozdě). Dny do odletu se tak hemží větami jako "a bude tam vůbec nějaké listí?", jelikož právě barevný podzim by z tohoto kousku divočiny měl učinit něco výjimečného.

Už cesta z Osla ale napovídá, že to špatné nebude. Na jihu jsou stromy ještě zelené, a i když se barví tím více, čím míříme severněji, je to přesně ten dokonalý podzim, ve který jsme doufali. Do Elgå dorazíme až se soumrakem, stan stavíme hned v lese za posledními domy. V noci se kolem potulují sobi a spouští se první drobný déšť. Na všudypřítomnou vodu je potřeba si ve Femundsmarce ostatně zvyknout.

Ráno balíme mokrý stan a za drobného deště pokračujeme lesem vzhůru. Vzrostlé borovice postupně uvolňují místo břízám, jejichž zlatavé koruny září jinak ponurým dnem. Překračujeme divoký potok, tady je les plný borůvek a brusinek. Plody jsou dobré, což znamená, že dosud výrazně nemrzlo.

Když se les rozestoupí, staneme na prvních lišejníkových pláních Gråvola. Je to jen malý střípek Femundsmarky, ale už tady je úžasně. Z tundry tu a tam vystoupí osamocená pokroucená bříza s korunou někdy zbarvenou více do oranžova a jindy do červena. Pod tím vším se krčí zakrslé břízy trpasličí a rudé borůvčí. Spěcháme sice na jedno speciální místo uprostřed plání, ale zdejší scenérii se těžko odolává a dlouho fotíme už tady.

Cesta před námi je však stále dlouhá, musíme znovu sestoupit do lesa k chatám Svukuriset a odsud stoupat po úbočí Stor Svuku, jedné z nejvyšších hor Femundsmarky. Ačkoliv označení hora je lehce nadnesené, jde o pozvolný lišejníkem porostlý kopec dosahující výšky okolo 1400 metrů. Zastavujeme u prvních jezírek a znovu dlouho fotíme. Brzy končí poslední souvislé porosty stromů a před námi se otevírají nekonečné pláně zdejší tundry. Co se zdá být blízko, je ve skutečnosti několik kilometrů daleko. Cesta jednotvárnou krajinou se tak poněkud táhne (což neznamená, že by byla nezajímavá). 

Za terénním ohybem pod pahorkem Falkfangarhøgda zaregistrujeme pohyb na cestě proti nám. Je to člověk? Je to los? Nedokážeme se rozhodnout. Kličkuje okolo cesty jako zvíře, cosi jako paroží také má, ale jde pomalým lidským krokem. Nakonec se ukáže, že jde o muže s náčiním připoutaným vodorovně na batohu. Nikoho dalšího už dnes nepotkáme.

V závěru stoupání se spouští liják. Poctivý a studený nefalšovaný liják doprovázený ostrým větrem z pravé strany. Tundra je v tu chvíli temná a nevlídná a zdání vzdálenosti se ještě více zkresluje. Marně vyhlížíme Oasen, vysněné místo uprostřed plání, které jak název napovídá, připomíná oázu v poušti. Až za posledním terénním ohybem spatříme skupinu barevných stromů a malé jezírko, stále nejméně kilometr od nás. Působí skutečně jako zjevení, uprostřed jinak prázdné tundry rostou nejkrásnější stromy celé Femundsmarky, obklopují jezírko a divoký potok. Barevné listí svítí do dáli, jeden strom je skoro zelený, většina žlutá a několik rudých.

Zastavujeme na prvním místě na dosah Oasenu a stavíme stan. Vítr v tu chvíli jako naschvál ještě zesílí, aby vrhal dešťové kapky ve vodorovném směru. Schovávame se uvnitř a obhlížíme, co vše je mokré (skoro vše). Vyhlížíme alespoň krátkou chvilku, kdy by déšť ustal a mohli bychom prozkoumat Oasen zblízka. Ta přichází těsně v podvečer, vítr ale bohužel neustává. To znamená, že hladina jezírka je divoce zvlněná a nekoná se žádný dokonalý odraz, ve který bychom doufali. Nevadí, ještě budeme mít druhou příležitost, až se budeme vracet z dalších částí parku.

V noci opět hustě prší, voda protéká i skrz vrchní celtu a vítr ji dokonce lehce natrhne. Femundsmarku stan ještě vydrží, ale do příště bude potřeba výměna. 

Ani ráno není jiné a stan tak balíme za deště. Už jsem zmiňoval, jak všudypřítomná je ve Femundsmarce voda? V krátkém okénku bez deště cvakáme dva povinné záběry: jezero s protilehlým břehem na němž roste řada bříz a místo s pracovním názvem "kříž", kde se stékají a zase bizarně roztékají dva potůčky. Naprosto kouzelné. Na nic dalšího není vzhledem k nijakému světlu a ostrému větru příliš chuť.

Míříme dál po pláních směrem na sever. V okolí velkého jezera Nedre Røasten se nachází i pár chatek, možná by bylo možné ohřát a usušit se tam. 

Nejprve nás však čeká průchod jezerní plošinou Røvoltjønnan, nasáklou bažinatou plackou. Déšť na chvíli ustává a melancholický půvab zdejší drsné krajiny se odhaluje naplno. Jezera mlčí jedno vedle druhého, naskládané za sebou ve stříbřitých pásech, zatímco vítr šumí ve zlatých korunách pokroucených bříz. Vůbec nevadí, že zde nejsou žádné kopce, možná spíše naopak - jejich absence ještě umocňuje prázdnotu a rozlehlost tohoto kousku krajiny.

Jako fata morgana zapůsobí svítivě zelené mechové koryto potoka, který si razí cestu březovým hájem. Výjimečný pohled v podzimní krajině pohlcené oranžovými tóny.

Za Røvoltjønnan klesáme do lesa a na stezce přibývá kamenů. Znovu se hustě rozprší a déšť nás doprovází po celý zbytek dne. Za velkým jezerem Nedre Røasten odbočujeme z hlavní trasy, měl by tu být ukryt malý přístřešek sámského typu - Roastkoia. Už když zdáli cítíme kouř, tušíme, že je chatka obsazená. Stačí první pohled na nocležníky a vytuším problémy. Na otázku, jestli se můžeme na noc vmáčknout na podlahu (útulna je standardně pro 2 osoby) nám sice pán nejdříve dává souhlasnou odpověď, ale po konzultaci s paní musí své předchozí stanovisko korigovat a vyhání nás. Poměrně nestandardní chování v horách a v dešti. Místo by v chatce určitě bylo, v Česku nebo na Slovensku by se vešlo lidí pět a třeba v Rumunsku by jistě ani šestý příchozí nemusel noc trávit jinde. Jsem si naprosto jistý, že takový je standard i zde na severu a klidně bych se i hádal, ale nemám sebemenší chuť s nimi trávit noc pod jednou střechou. Alespoň nám slíbí, že do rána nechají roztopená kamna.

Vracíme se k jezeru, na jehož břehu nacházíme příjemné místo pro stan. Je odsud i pěkný výhled, nad vodní hladinou vystupuje Stor Svuku, jehož vrchol se halí v mracích. Celkově je ploché šedé světlo, fotit se moc nedá, ale aspoň neprší a stan přijatelně vysychá. Tedy alespoň než přijde noc a nejhustší déšť za celý týden.

Ráno se přesouváme do Roastkoiy, která je vyhřátá asi tak na příjemných 30°. Dvě hodiny sušíme věci, trháme borůvky a brusinky, stále ještě sladké a nepřemrzlé.

Chatku opouštíme pozdě po poledni a vracíme se přes Røvoltjønnan zpět k Oasenu. Před jezerní plošinou potkáváme stádo sobů, nejprve od nás utíkají, ale když si trochu zvyknou, naopak se zvědavě přibližují. Dlouho zvířata pozorujeme, pohybují se tundrou ladně jako přízraky, odfrkáavají a také nás sledují. Někteří jsou tmavě šedí nebo hnědí, ale nejkrásnější jsou čistě bílí. Nakonec všichni mizí v dáli, patrně je dva turisté již omrzeli.

Odbočujeme na cestu vedoucí mezi jezery. Kde pršelo včera dnes neprší a naopak. Využíváme situace a hledáme nové kompozice. Znovu zastavujeme u bizarně zeleného mechového údolí. Stoupáme zpět k Oasenu, cestu si zkracujeme volným terénem. Zjišťujeme, že se mimo cestu jde možná lépe než po ní. 

Na vrcholu nízkého pahorku spatříme potemnělé údolí naproti nám. Od něj vane vítr a nese těžké mraky. Svahy vzdálených hor mizí v šedivé mlze deště s dramatickou rychlostí, po chvíli už je vidět jen šedivá stěna vody. Do pěti minut je u nás. Rozhoduji nouzově postavit stan a "vysrabit to". Už mnohokrát se mi tato taktika osvědčila, je zkrátka lepší balit mokrý stan než jít dál a mít mokré úplně všechno. Stíháme to jentaktak, sotva zalezeme dovnitř, přežene se přes nás vlna deště. Nakonec ale není tak hrozivá, jak se zdálo původně a do půl hodiny déšť odchází. A odchází ve velkém stylu. Zničehonic vykoukne slunce - poprvé vidíme Femundsmarku ve slunečním svitu! Dál na sever se ženou temná mračna, ale jezera se koupou v paprscích světla a nad tím vším se klene oblouk duhy.

Po zbytek cesty k Oasenu svítí nízké slunce, krajina doslova září. Spěcháme po kluzkých kamenech mimo stezku, směr není těžké určit - barevný pás stromů je viditelný z dálky několika kilometrů. Vzhledem k tomu, jak rychle se zde mění podmínky, ale nepředpokládám, že bychom krásné večerní světlo mohli stihnout. Když je Oasen na dosah ruky, slunce stále září, takže ještě zrychlujeme co těžké krosny na zádech dovolí. Sotva batohy zahodíme na břehu jezírka, stromy naproti zhasnou a s nimi celá krajina. Slunce se schovává za mrak. Nadávám a vydýchávám se, ale jen do chvíle, než se krajina znovu rozzáří.

Konečně máme možnost oázu uprostřed tundry pořádně prozkoumat. A rozhodně to tu není jen o dvou pohledech. Zajímavé kompozice se naskýtají podél potoka a zejména pak ve spodní části pod jezerem. Tady se útlé kmeny bříz roztodivně kroutí a zemi pokrývají nadýchané mechové baldachýny. Ráj!

Od Oasenu máme namířeno dál do údolí řeky Grøtåa, které směřuje jihovýchodním směrem ke švédské hranici. Stezka zakreslená v mapě se v reálu často ztrácí, ale orientace je snadná. A světlo famózní! Zlatavé večerní slunce ozáří protější kopce a vytváří složitou hru stínů mezi kameny, na borůvčí i na poměrně vzácných osamocených stromech.

Čím postupujeme dále, tím světla ubývá a stromů naopak přibývá. Scházíme níže do údolí, na úpatí široko daleko nejvyšší hory Stor Svuku. Smějeme se, že na obejití 1421 metrů vysokého kopce potřebujeme několik dní. Když samostatně rostoucí stromy pomalu přejdou do oranžového háje, probleskne před námi modravě zádumčivá hladina jezera Heimveitjønna. Tady chceme zůstat na noc. Z posledních sil se donutím nacvakat pár snímků. V tu chvíli mi ještě vůbec nedochází, jak dokonalá modrá hodinka panuje a jakou kouzelnou melancholii vytváří klidná vodní hladina. Cvakám pár kompozic, které mi přijdou dostatečně dobré a těším se do stanu.

Noc je poprvé opravdu chladná. Vítr profukující stanem se občas zařízne do tváře, zatímco od země je cítit nepříjemný chlad. Budíme se brzy. Stačí rozepnout namrzlou celtu, a hned je zřejmé, jak zásadní změnu předchozí noc přinesla. Všechno venku je pokryté tenkou vrstvou bělavé námrazy. Zejména lístky borůvek, jejichž barva se pod námrazou mění z červené na růžovou, působí křehce a krásně. Z bříz okolo jezera se k zemi snáší listí po tuctech. Najednou bych přísahal, že jsme doteď ve Femundsmarce pořádně žádné listí padat neviděli. Že až tahle mrazivá noc přinesla onen zásadní zlom, kterého jsme se obávali, a který větve stromů rychle oholí. Přísahal bych, že ještě včera byla barva listů zářivější, zatímco dnes už je spíše hnědá.

Skoro to působí tak, jako kdyby se podzim předchozího večera rozloučil a do rána se vlády nad Femundsmarkou ujala zima. Těsně po rozbřesku se ještě na pár chvil ukáže slunce a dokonce se dotkne vrcholu Stor Svuku. Jasné nebe je zde na severu jinak modré. Obzor svítí jasným odstínem přecházejícím až do zelena. Sledujeme hru barev nad jezerem, zatímco se od Švédska nasouvá pás oblačnosti.

Stačí pár desítek minut a jasné nebe zůstane jen v úzkém zelenavém pásu daleko na obzoru. Jezero se náhle choulí pod šedými mračny, jen zima zůstává.

Pokračujeme do sedla pod Stor Svuku. Dalo by se sice pokračovat dál údolím ke švédské hranici a obtočit větší okruh okolo hor, ale s podzimem to už moc nadějně nevypadá. Husté mraky brzy pohlcují nejvyšší vrcholky a barvy jsou ty tam. S pozvolným stoupáním se nám otevírají stále širší pohledy dále do Grøtådalen a je zřejmé, že převládající barvou v krajině je nyní hnědá. Stromy rychle ztrácí listí, je to najednou sychravý, až smutný pohled.

Do sedla to opět střihneme napřímo, vyhneme se tak klesání dolů k řece. Stoupání to není obtížné, vlastně jde o směšných 350 výškových metrů, ale za každým ohybem, kde už tušíme hranu sedla, se vynoří další ohyb a za ním další. Naštěstí není cesta tak jednotvárná, jak jsme mysleli. Tady nahoře převládá kamení a nízké porosty brusinek, ale stezka chvíli sleduje potok tekoucí zeleným korytem, jindy narazíme na stádo sobů a následuje povinná fotozastávka.

Těsně pod sedlem začíná sněžit, což je vlastně dobře, protože sníh se od oblečení odráží. V momentě, kdy překonáme poslední oblinu, otevře se před námi pohled na druhou stranu, k jezeru Femunden. Jde o druhé největší jezero Norska, které zároveň dalo jméno celé Femundsmarce. Klesáme jeho směrem, zpět k chatám na Svukurisetu a dále do lesa.

Před chatou překonáváme rozsáhlou bažinu Småbekkfloan. Cesta je zde občas podpořena úzkým dřevěným chodníkem, ale v místech, kde chodník chybí, se prochází prakticky hlubokými kalužemi. Femundsmarka se s námi loučí stylově nadměrným množstvím vody.

Řídce rostoucí břízy jsou zde neskutečně pokroucené, ale spousta z nich už kompletně postrádá listí. Nabízí tak pochmurně sychravý pohled. Poslední výhledy na okolní hory necháme za sebou a noříme se do vzrostlého lesa. Mineme chaty na Svukurisetu a pokračujeme k břehům jezera. Stanujeme opět kousek za Elgå pod starými borovicemi.

Femundsmarka rozhodně nepředstavuje klasické Norsko. Profil hor i krajiny je spíše švédský, oblý a nenápadný. To ale neznamená, že by nebyla zdejší krajina zajímavá. Naopak, půvab Femundsmarky spočívá v její komornosti. Není prvoplánově ohromující, vyžaduje pozvolné odhalování a pak se odmění drobnými překvapeními střídajícími rozsáhlé jednotvárné oblasti. Odmění se barevností i tvary. Odmění se divokostí a odlehlostí. V Evropě už není mnoho míst, kde se dá potkat v průměru jeden člověk za den.