Švýcarsko - kde jsou Alpy nejkrásnější

Návrat do Švýcarska plánuji již delší dobu. Pamatuji si ho jako zemi, kde se mi profil Alp líbil zatím nejvíce, kde bílé vrcholy ční k nebi a ledovce stále ještě představují podstatnou část krajiny. Zemi, kterou si nelze představit bez pověstné strukturovanosti a jisté vznešenosti. Ne nadarmo zařazuji Švýcarsko do top 3 evropských zemí, které jsem dosud navštívil. 

Původního plánu zamířit pouze do francouzské části kantonu Valais se nakonec příliš nedržíme. Patrně proto, že další věhlasná místa nabízí ještě o chlup lákavější fotografické příležitosti. Zvláště když příjezd časujeme těsně po prvních vydatných deštích po vyprahlém létě, které zanechávají na nejvyšších vrcholech čerstvý poprašek sněhu a následná předpověď slibuje dobrou viditelnost. Vynechat kupříkladu Matterhorn za takových podmínek by bylo skoro neodpustitelné.

La Couronne Impériale

Prvním cílem je ovšem o něco méně méně známé údolí Anniviers. Je to sice údolí sousedící s Mattertalem a slavným Zermattem s Matterhornem, ale dojem je naprosto odlišný. Zatímco do Zermattu se soustředí turisté z celého světa, bez velkých ambicí pokořovat horské velikány, zde většinou potkáváme francouzsky mluvící alpinisty.

Cestou pod chatu Grand Mountet nás doprovází déšť. Stoupáme přes 1200 metrů nad morénu ledovce Zinal, ze kterého v jeho spodní části zbývají už jen roztroušené špinavé zbytky ledu. Nad dlouhou pasáží jištěnou řetězy na okamžik vykukuje slunce a poprvé odhalí nižší partie velikánů nad námi - Císařskou korunu Švýcarska. Kvůli nim jsem sem toužil se vydat. Rozsáhlé podkovovité údolí ze všech stran obklopené čtyřtisícovkami a ledovci, dosud nepostižené rozsáhlou infrastrukturou lanovek. Jen poctivý horský zážitek.

Okénko v mracích trvá jen okamžik, snažíme se fotit, ale není to ono. Vzápětí se v údolí začínají vařit další mraky, blíží se k nám jako obrovská šedivá stoupající stěna mlhy. Sotva stačíme postavit stan před příchodem večerního slejváku.

Po zbytek večera není vidět dál než na pár kroků od stanu, kapičky vody na celtě pomalu přimrzají a přítomnost vysokých hor nad námi připomínají jen zvuky padajícího kamení a ledu. Do absolutního ticha noci se tu a tam rozlehne ohlušující praskot, rozléhající se mezi okolními štíty.

Budíček hodinu a půl před východem slunce. Člověk občas v takové chvíli zatouží, aby vykoukl ze stanu a mlha tam pořád byla, hustá, temná a pohlcující. Aby mohl ještě spát a neřešit vstávání do chladu stále probíhající noci. Rozepínám vchod od stanu s jistým napětím. Znám obě možné situace, už tolikrát jsem pohlédl do mlhy a tolikrát jsem byl oslněn třpytícími se vrcholy proti dohasínajícím hvězdám úsvitu. Co tentokrát?

Nebe září tisíci hvězd, nad námi visí Mléčná dráha. Dnes je do úsvitu ještě daleko. Naproti se leskne Ober Gabelhorn a kdesi vpravo ještě impozantnější Dent Blanche. Po všech vrcholech poblikávají na nesmyslných místech čelovky lezců, kteří už dávno vyrazili. Vyrážíme též, jen ne tak daleko. Mám vyhlédnuté místo nad chatou Grand Mountet, odkud jsou vidět všechny okolní ledovce stékající do jednoho velkého proudu. Splazy Mountet, Durand a Grand Cornier září v pusté kamenité krajině jako zjevení, nad nimi postupně červenají nejvyšší vrcholy. Barví se vlastně už dávno před samotným východem, který je jen dokonalou tečkou za ranním představením. Přesně takhle dokonalou jsem si Císařskou korunu představoval.

Moiry

Volné odpoledne se snažíme vyplnit kratším výstupem nad přehradou Moiry v bočním zářezu údolí Anniviers. Míříme k jezírku Lac des Autannes, které slibuje zajímavé pohledy k ledovci Moiry a nad ním vystupujícímu vrcholu Dent Blanche. Snad je to improvizovaným plánováním, snad místem samotným, ale představuje pro nás největší zklamání během této návštěvy Švýcarska.

Okolí samotné přehrady je pak sice jistě působivé a barva vody i samotná stavba jsou dechberoucí, ale nelze se ubránit dojmu, že jsou zde hory až příliš zjizvené, přehradou, silnicí, přílišným množstvím staveb...

Matterhorn - švýcarská klasika

Přesouváme se do údolí Mattertal, pod nejznámější horu Švýcarska a patrně i celých Alp. Matterhorn působí zkrátka neodolatelně, jako dokonalá symetrická pyramida vystupující nad okolní krajinu, jako neobrousitelný pilíř. Přitahuje lidi už odnepaměti, proto se osada Zermatt na jeho úpatí mnohonásobně rozrostla. Bohužel přibyly většinou monstrózní hotely a infrastruktura pro turisty - lanovky a železnice. Nelíbí se mi, v jakém počtu a jak necitlivě zasahují do zdejší výjimečné krajiny, ale jistým způsobem to chápu. Naštěstí je i zde možné stále nalézt zákoutí takřka neposkvrněná.

Míříme k horskému jezeru Stellisee. Odsud se na Matterhorn naskýtají ty nejlepší pohledy. Je to k němu možná přes celé údolí trochu daleko, ale zato je sem orientován svou východní a severní stěnou, tedy charakteristickým klínovitým profilem. Hladina jezera pak vrchol dokonale ozrcadlí (stačí aby nefoukalo), není divu, že se zde na východ slunce sejde nemalé množství fotografů. Nabízí se 3 základní kompozice: s travnatým břehem jezera, se dvěma vyhlášenými balvany vystupujícími nad vodní hladinu nebo minimalistická pouze se samotným odrazem Matterhornu.

Eggishorn

Míříme do Bernských Alp k nejdelšímu alpskému ledovcovému splazu - Aletschskému ledovci. Narozdíl od Zermattu a Matterhornu jsem v této oblasti dosud nikdy nebyl, zkoumáme možnosti výhledů v okolí. Celé okolí vrcholu Bettmerhornu se nachází přímo nad splazem, ale ještě lépe se jeví vzdálenější a vyšší Eggishorn. Přímo přes vrchol prochází hranice chráněného území, mělo by být tedy bez problémů přespat někde v okolí na nechráněné straně (obecně švýcarské zákony umožňují bivakování nad hranicí lesa mimo chráněná území).

Výstup na vrchol znamená poměrně brutální 2 vertikální kilometry vzhůru, pro jednou beru na milost lanovku. Vzhledem k tomu, že přijíždíme odpoledne a bylo by možné ještě stihnout západ slunce, je to ideální možnost. Jednou z posledních lanovek se dostáváme nahoru, což má i další výhodu - na vrcholu je minimum lidí.

Slunce zapadá přímo za Aletschornem a ledovcový splaz brzy pohlcují dlouhé stíny. Přes hranu hor se sice sluneční paprsky zajímavě lámou, ale celkově zde podmínky nejsou příliš uspokojující. Samotný vrchol Eggishornu se pak nachází ještě o kus dále za stanicí lanovky a je tvořen strmým balvanovým mořem. Dostat se k vrcholovému kříži stojí trochu úsilí (hurá, procházka), nejzajímavější vyhlídka je ale ještě o kus dále. Zde se krajina vzdušně otevře - strmá propast ze tří stran. Tady musím po dlouhé době opravdu překonávat strach z výšek.

Přespání přímo zde se zdá vyloučené. U stanice lanovky by bylo bez problémů možné, ale nakonec rozhodujeme, že sejdeme o něco níže, na pláň posetou balvany. Odsud z vrcholu se zdá, že by odtamtud mohl být ledovec také vidět, snad i některé výrazné vrcholy v okolí, přičemž by se tam dala vymyslet zajímavější kompozice, než ta odsud z vrcholu, kterou se prezentuje každý informační materiál z okolí.

Scházíme tedy do sedla pod vrcholem. Už když se přibližujeme vyhlídnutému místu, začíná se mi okolní reliéf moc líbit. Všude jsou větší či menší skaliska, osamocené balvany volně roztroušené v porostu trávy a suchopýru. S napětím se vyhoupnu na výběžek kus nad cestou, přičemž se otevře rozhled směrem k nejvyšším vrcholům Bernských Alp a na splaz Aletschgletscheru.

Už večerní podmínky jsou zde velmi slibné, nicméně slunce zapadá přímo nad nejvyššími vrcholy a ty se tak topí ve stínu, zatímco nebe nad nimi je příliš jasné. Zajímavější jsou večer tedy pohledy směrem opačným, k vzdálenějším a nižším horám na jihu. V noci vstávám do překvapivě vlahého vzduchu, vždyť jsme v bezmála 3000 metrech nad mořem. Cvakám celkové panorama hor, na nimiž září Velký vůz a klene se oblouk Mléčné dráhy. Nebe však není zcela jasné, což je zajisté škoda. O to více se těším na ráno, které slibuje dokonalou podívanou.

Ráno je pak naprosto famózní. Budíme se do klidné a tiché kulisy hor, je teplo a bez větru. Hory se topí v namodralém světle, zatímco poslední hvězdy dohasínají. Teprve teď mají pohledy k ledovci vyvážené barvy a kontrast. Závěrky cvakají, zatímco se ohlížíme směrem k východu v očekávání samotného východu slunce. Ještě cvakám několik detailů ledovce s posledními výraznými červánky, takže když se zničehonic slunce přehoupne přes horizont, nejsem připraven na kompozici v protisvětle.

Nevadí, místo celkového pohledu vychází později skvěle několik detailů. Zvláště se mi líbí sluncem ozářená stébla trávy, která při použití delšího ohniska vytvoří v popředí rámeček zářících koleček.

Ze sedla sestupujeme zpět do osady Fiesch, nejprve přes ovčí louky, následně hustým smrkovým lesem po neznačených stezkách. Na stín stromů se vyloženě těšíme, jelikož panuje extrémní horko. Přemýšlíme, jak dlouho mohou největší ledovce Alp ještě vydržet. Je možné, že zanedlouho zde žádné bělostné splazy stékající do údolí nebudou. 

Překvapení v Susten passu

Pokračujeme klasickou alpskou cestou k silničním průsmykům centrálního Švýcarska. Nejprve projíždíme přes Furka pass a zastavujeme u slavné vyhlídky na Rhônský ledovec. Ten je jedním z nejrychleji ustupujících v Alpách a je to poznat. Tam, kde před pěti lety ledovec končil, je dnes poměrně velké jezero. Zbytky slavné ledovcové jeskyně se krčí pod bílou plachtou, která má tání ledu oddálit. Hotel Belvedére v nejslavnější vracečce je dávno zavřený. Tohle místo ztrácí svůj půvab.

Pokračujeme tedy na další průsmyk, na Susten pass. Vybavuje se mi matná vzpomínka z dětství, kdy jsem tímto průsmykem projížděl. Tehdy pršelo a nejvyšší hory byly přikryté pod peřinou hustých šedých mraků. Jako zjevení z nich vytékaly bělavé splazy ledovců, na dosah od cesty. A všude okolo svěží zeleň, kvetoucí byliny a šťavnaté stromy. Jsem tedy zvědavý, jak to zde bude vypadat po letošním suchém létě.

A opravdu, zdejší krajina je o poznání zelenější než ta v kantonu Valais. Tráva je méně spálená, sem tam dokvítají i nějaké byliny. Jen ledovce dnes končí o poznání výše než jsem si je pamatoval. Bílá krása pomalu mizí.

Rozhodujeme se využít průsmyku k přenocování. Odpoledne přichází závoj mraků, který rozptýlí světlo na mdlé, takže se prakticky nedá fotografovat. Za takových podmínek může večer oblačnost zhoustnout a zmařit veškeré pokusy o fotografii nebo se může tenká oblačnost pod nízkým úhlem dopadajícího světla rozzářit v neskutečných barvách. Tenký pás bez mraků na západě slibuje spíše to druhé, přesto jsem do poslední chvíle skeptický.

A pak, jako lusknutím prstu, se celá situace změní, slunce klesne pod mraky a krajinu zalije zlatavé světlo. Tak to trvá snad hodinu, než slunce klesne pod obzor a připraví ještě něco lepšího. Cáry mraků se v té chvíli zbarví dorůžova a oranžova, nikoliv tlumenými tóny, ale v tak jasných odstínech, až zrak přechází. Ještě dlouho po západu jsou podmínky naprosto dokonalé, s oblohou zářící šedou barvou (něco naprosto vzácného). Bezesporu jeden z nejkrásnějších západů slunce tohoto roku.

Oeschinensee

Na závěr míříme k jezeru Oeschinensee, které se v poslední době těší velké oblibě fotografů. Měl by to být krátký výlet k jezeru a zpět, kde navíc tolik nevadí, že mineme zlatou hodinku večer nebo ráno. Jezero se totiž krčí pod strmými svahy vysokých zaledněných hor a nejkrásnější pohledy na něj se naskýtají od severu. Proto je ráno i večer jezero často utopené ve stínu a nevynikne jeho zelenomodrá barva.

Nakonec se krátká procházka mění na plnohodnotný výstup, stoupáme tradičně přes kilometr vzhůru k nejlepším vyhlídkám. Paradoxně ty nejvíce obležené turisty skýtají méně atraktivní pohledy než výhledy přímo z exponované cesty vedoucí vysoko nad jezerem. Nejzajímavější jsou bezesporu dvě místa, kdy proti hladině jezera kontrastují osamocené stromy. 

Takto v denním slunci vypadá Oeschinensee lákavě a zařadil bych ho tak mezi několik vzácných míst, která vypadají snad i lépe za plného denního světla než ráno a večer.