Maramureș a Bucovina

Region, kde ženy stále nosí kroje a muži klobouky, kde louky zdobí charakteristické kupy sena a nad nekonečnými vesnicemi se vypínají štíhlé věže dřevěných kostelíků - to je Maramureš. Oblast zcela na severu země, u hranic s Ukrajinou, kam se na tradiční rurální život jezdí dívat i samotní Rumuni ze zbytku země.

Cestu začínám v Baia Mare, hlavním městě župy. Staré centrum je upravené a pěkné, ale je snad až příliš vzdálené od skutečné podstaty Maramureše. Hned za městem jsou ale louky poseté stohy sena nakupenými okolo dřevěných kůlů, stavení se zmenšují a nad krajinou, konečně příjemně zvlněnou, se vypíná věž kostela v Șurdești.

Úzká cesta mezi dřevěnými ploty vede až k pahorku s kostelem. Zajímavé jsou rozsáhlé dřevěné brány nacházející se snad u každého zdejšího domu. Každá obsahuje menší branku pro pěší a větší vrata pro povoz (případně dnes automobil), je krytá stříškou a bohatě vyřezávaná - nejčastěji motivem slunce. Líbí se mi, že je tento prvek zachováván i u nových staveb. Nezřídka se stává, že dům je stále rozestavěný, ale dřevěná brána již dávno stojí.

Samotný kostel v Șurdești je pak tou nejlepší možnou ukázkou zdejší dřevěné architektury. Po dlouhá staletí byl nejvyšším dřevěným kostelem na světě, dosahuje výšky přes 70 metrů. Nad vstupem se tyčí vysoká štíhlá věž, v tomto případě doplněná čtyřmi menšími věžičkami, zbytek stavby je jednoduchý. Uvnitř je kostel bohatě zdoben malbami.

Prakticky nadohled se nachází kostel v sousedním Plopiș, který je koncipován velmi podobně. Zaujmou mě zdejší ploty vytvořené z propletených větví, jednoduché a přitom estetické řešení.

Přejíždím směrem k údolí řeky Iza a zastavuji v Budești. Zdejší kostel se nachází přímo u hlavní cesty a je už přecijen možné pozorovat architektonické rozdíly. Věž je nižší a zcela zde chybí arkádami krytý vstup. Líbí se mi provedení střechy, kdy jednotlivé šindely končí přečnívajícími “ocásky”. Procházím vesnicí okolo rozpadajících se dřevěných staveb, které podobně jako kostel pamatují již několik staletí, před některými sedí místní babičky, před jinými parkují nové vozy německé výroby.

Kostelík v Călinești je zcela jiný. Nachází se až na kopci za vesnicí, na okraji louky a řídkého háje. Je malý a spolu s krytou verandou má shora tvar písmene L. Procházím zdejší vysokou trávou zarostlý hřbitov a hledám stín mezi stromy, odpolední slunce pálí. Když se vracím, mám trávy plné boty; nevadí mi to.

Pokračuji do větší osady Bârsana. Zde se nachází nově zbudovaný dřevěný monastýr. Místo je to pěkné, upravené, ale postrádající historii. A také je zde mnoho návštěvníků, raději prchám ke starému dřevěnému kostelu na opačném konci vsi. Tady pro změnu není nikdo, i hřbitov pomalu zarůstá lučním kvítím a ovocným sadem.

Přes Rozavleu (kde je samozřejmě také dřevěný kostel, v celé oblasti jich je přes tisíc) mířím až do osady Ieud, kde jsou kostelíky dva. Jeden starší, ortodoxní, kterému se říká “Na kopci” a mladší řeckokatolický “V údolí”. Kostel na kopci by měl být v celém Maramureši nejstarší, více se mi ale líbí ten v údolí, přestože nebyl nikdy vymalován. Je to asi strohostí a celkovou štíhlostí stavby. Dozvídám se, že právě pro jeho proporce se mu přezdívá také “Dřevěná katedrála”.

Opouštím Maramureš dále na východ a přemýšlím, jak dlouho může ještě vydržet ve své tradiční podobě. Silnice jsou zde dávno kvalitní, většina lidí vyměnila koně za automobily. Pole pustnou, jen kupy sena zůstávají…

Přes průsmyk Mestecăniș pronikám do historické oblasti Bukoviny, dnes rozdělené mezi Rumunsko a Ukrajinu. Ráz krajiny se opět o něco mění, přibývá dřevěných staveb se střechami z vlnitého plechu, osady se krčí v temnějších údolích obklopených smrkovými lesy. Podél potoků rostou vrby. Připomíná mi to zde Ukrajinu, i místní názvy často znějí povědomě. Není divu, právě sem proniklo nejvíce slovanských vlivů. Třeba jednotlivým pohořím se zde říká občiny.

Brzy ráno, za mlhy a deště, přijíždím do pomalu se probouzející osady Vatra Moldoviței. Nachází se zde první z malovaných středověkých klášterů, kterými je Bukovina posetá. Vcházím na dvoranu za obrannou zdí kláštera a rázem se ocitám o stovky let v minulosti. Jedna z jeptišek obchází kostel proti směru hodinových ručiček a tlukotem dřevěnou paličkou do semantronu svolává ostatní na ranní modlitbu. Zvláštní zážitek. Prohlížím kostel, který má údajně nejzachovalejší malby ze všech. Zajímavá je zvláště otevřená předsíň s masivními malovanými sloupy.

V osadě Sucevița mě překvapí další klášter svými rozměry. Masivní hradby uspořádané do čtverce s obrannými věžemi v rozích obklopují jeden z největších malovaných kostelů. V prostoru kláštera nikoho nepotkávám. Snad je to tím, že jsem zde stále velmi brzy. Místo tím ale získává hlubší rozměr, který ještě umocňují temné mraky a déšť. Stranou od hlavního areálu stojí hřbitov a menší kostel s oddělenou (šikmou) zvonicí. V porovnání s klášterem jde o skromné stavby, o to víc se mi ale líbí. Prohlížím hřbitov, staré kamenné kříže mají nápisy v cyrilici, novější jsou popsané jmény jako Procopciuc, Boidan, Dymitru, … to opravdu rumunsky nezní.

Klášter v Humoru působí oproti předchozím dvěma kompaktnějším dojmem. Je to patrně způsobeno absencí věže, jinak jde o stavbu podobnou. Zde již narážím na spousty návštěvníků. Nelíbí se mi to, místo tím oproti dvěma předchozím ztrácí něco ze svého kouzla.

Klášter Voroneț je patrně nejznámějším ze všech. Patrně pro výraznou modrou barvu, kterou jsou podkresleny fresky, případně pro svou západní fasádu, která je kompletně bez otvorů a pokrytá freskou zobrazující poslední soud.