Loučení s finským létem II

Tento článek je pokračováním první poloviny cesty. Přejít na první část.

Pyhä-Luosto, nejstarší hory na světě?

A právě do Pyhä míříme hned poté, co opustíme oblé kopce Pallasu. Jde o naši poslední zastávku v Laponsku a dost se sem těším, protože na papíře slibuje opravdu hodně. Bažiny plné jezírek s chodníčky, hluboké lesy a nad nimi se vypínající skalnaté tunturi s nejhlubší roklinou ve Finsku.

Oblačnost se nás už drží jako klíště, takže když se noříme do kouzelného lesa pod horami, lehce prší. V lese to ale vůbec nevadí, právě naopak, získává trochu tajemnější atmosféru. Všude je borůvčí, kapradí a spousta fotogenických odumřelých stromů, jejichž kmeny do šeda zbarvil zub času a dřevokazné houby. Míříme k útulně Tiaislaavu, která se nachází na okraji rozlehlé bažiny Tunturiaapa. 

Večer se skrz mraky snaží prodrat slunce, takže se vydávám na průzkum bažiny. K mému nemilému překvapení zjišťuji, že nejatraktivnější chodníček vedoucí přes jezírka je nepřístupný. Zrovna probíhá jeho obnova, takže staré dřevěné fošny jsou vytrhané. Jde to obejít trochu oklikou, ale nejlepší místa jsou sice na dosah, a přesto nedosažitelná. Na konci obou spojujících se cest má stát menší rozhledna, která pochopitelně také nestojí. Je to škoda, výhled skrz mrtvý borový les k vrchu Kultakero je sice působivý i ze země, ale trocha nadhledu by ho ještě vylepšila.

Je vidět i pokračující část hřebene s horou Noitatunturi, přes kterou vede stezka. Přemýšlím, že bych si tam ráno vyběhl. Teď je ale už čast vrátit se do stanu. Cesta opouští bažinu a noří se opět do lesa. Po chvilce chůze mě vyděsí pohyb předemnou. Vstříc mi vykračuje dvojice sobů, jeden hnědý a druhý bílý. Stojí sobi, stojím já a vzájemně se prohlížíme. Sobi se po chvilce rozhodnou, že jsem jim lhostejný a promenádují se borůvčím sotva dva metry ode mě, zatímco se snažím přehodit na vhodnější sklo. Bílý sob se zdrží, okusuje nízké větvičky, takže mám čas na pár snímků. Dokonce vysvitne slunce a úplně magicky nasvítí jenom sobíkovu hlavu, přičemž les za ním zůstane temný.

Ráno je zataženo, takže není potřeba se hnát za fotkou. Pohodlně se sbalíme a zamíříme do soutěsky Isokuru. Jde jednak o největšší roklinu v celém Finsku a druhak o nejpřísněji chráněnou lokalitu v národním parku Pyhä-Luosto. Kamenité svahy hor Kultakero a Noitatunturi se potkávají na dně skalního žlabu, kde vytváří divokou kulisu jezírek a bujné vegetace.

Bezesporu zajímavé je také to, že okolní hory jsou jedněmi z nejstarších hor na světě. Kdysi vypadaly jako Alpy nebo Himálaj, ale zatímco Alpy a Himálaj jsou staré možná 50 milionů let, kopce v Pyhä čelí nástrahám eroze už přes 2 miliardy let. Okolní 500 metrů vysoké tunturi představují jen zbytky nejtvrdší horniny z jáder původních velehor. Pro geologa učiněný ráj.

Kousek nad tradičním obětním hřebenem Uhriharju se odpojuji od Evičky, se kterou se potkáme později na začátku soutěsky, a pokračuji dál na Noitatunturi. Stezka se zvedá směrem k Karhunjuomalampi, jezírku s poetickým názvem „Mísa, ze které se napil medvěd“ a pak strměji vstříc mrakům, které zahalují vrchol mého cíle. 

Chci se pořádně protáhnout, takže volím rychlejší tempo a užívám si, že je to taky jednou pořádně do kopce. Podzim tu o sobě už dává vědět, míjím červené borůvčí a pod vrcholem Noitatunturi zakrslé stromky s oranžovými lístky. Jinak jsou přes oblačnost výhledy omezené, takže se rychle přehupuji přes nejvyšší bod a klesám druhou stranou zase do údolí. Tady se oblak trochu rozestupuje a otevře se mi pohled na rozlehlé bažiny Tunturiaapa. Po levé straně pak mraky rozřezává vysoký vysílač na hoře Kultakero. 

Po dvou hodinkách svižné chůze jsem zpátky u Evičky a můžeme pokračovat zase pospolu. Paradoxně se shodujeme na tom, že se nám v Pyhä nejvíce líbí lesy. Soutěska fajn, nepřístupná část bažiny už méně. Zážitek je ale kromě cesty na Noitatunturi subjektivně méně divoký, v některých částech připomíná spíše procházku lesoparkem. Možná je to také trochu způsobeno přehnaným očekáváním. Každopádně opouštíme Pyhä-Luosto a přemýšlíme co dál, jelikož předpověď počasí neslibuje nic pěkného. 

Mnoho vody v Hosse

Původně jsme sice měli v plánu návštěvu národního parku Oulanka, ale okolnostmi jsme donuceni plán změnit. Jednak vytrvale lije, druhak jsme se tam chtěli podívat na místo, ke kterému je to nejkratší cestou jedním směrem 9 kilometrů. Evička se na takovou porci úplně necítí, a kdybychom trasu rozdělili do tří dnů, bude nám chybět čas pro přejezd zpátky na jih.

O něco dále na jihu se nabízí nevelká zajížďka do nejmladšího finského národního parku Hossa, který byl založen ke stému výročí nezávislosti Finska v roce 2017. Opouštíme tedy Laponsko a nabíráme jihovýchodní směr k ruské hranici, ke které se tentokrát přiblížíme na ani ne deset kilometrů. Za deště a v hustém lese si přítomnost nějakých hranic ani pořádně neuvědomujeme. Po štěrkové cestě vjíždíme do labyrintu lesa a vody.

Většinu Hossy pokrývají jednolité borové lesy bohaté na podrost borůvčí. Tu a tam se objeví v terénu podivná propadlina a skoro vždy je vyplněná vodou. Některá taková jezera mají i přes kilometr v průměru, jiná se táhnou jako nudle mezi nimi a celé to naživo působí doslova jako jezerní bludiště. 

Na nějaký čas se liják mění na lehký déšť, což nám dává šanci se vydat po lesních stezkách přímo do labyrintu. Za zvuku padajících kapek má les uklidňující a zároveň pochmurnou atmosféru. Sledujeme chodníček k břehům velkého jezera a následně kolem docela malého, až dorazíme k útulně Muikkupuro laavu. Ta se nachází mezi dvěma částmi jezera Valkeinen, které spojuje romantický potůček. Máme čas na pár fotografií, než náz opět zahání déšť. Místo je to opravdu pěkné a za pěkného západu slunce by to tu jistě stálo za to.

Nám podmínky dovolí už jen průzkum nejbližšího okolí. Zkoumáme některé z jezerních prohlubní, které z dálky probleskují svou jasně modrou barvou mezi kmeny borovic. Když přijdeme blíž, zjistíme, že voda v nich je tak čistá, že lze snadno dohlédnou na dno poseté kmeny odumřelých stromů. Barva vody navíc kontrastuje s borůvčím v okolí, které ač stále převážně zelené, chytá první tóny podzimu. Zastávka v Hosse je nakonec i přes nepřízeň počasí veskrze příjemná.

Z h**na bič v Salamajärvi

Při přesunu na jih potřebujeme udělat ještě jednu zastávku. Evička píchne prst do mapy kamsi do pustiny uprostřed Finska s tím, že národní park Salamajärvi bude přesně to místo, kde potřebujeme zastavit. Po všech dosavadních zážitcích jsme stále pořádně neokusili zůstat přes noc na březích typického jezírka v lesnaté krajině. A u jezera Koirajärvi se dá pohodlně zastavit a vydat se pěšky po jeho březích, případně obejít menší Pieni Koirajärvi.

Mně se to moc nezdá, přecijen jsme tohle místo neměli vytipované dopředu a nemáme moc představu, jak to tam bude vypadat. Příjezdová cesta od severu navíc vede asi 50 kilometrů po štěrku a ze zataženého nebe se snáší déšť. Nejzajímavěji na mě působí informace, že je Salamajärvi posledním místem ve Finsku, kde žijí divocí sobi.

Chci se také projít po okolí, Evička nechce. Nechávám ji tedy u ohýnku a jdu sám. Hned se nořím do lesa a sleduji pomalu břehy většiho ze dvou jezer. Mezi stromy vykukují ostrůvky na jezeře a větrem zvlněná hladina. A les samotný je tu zase jiný než v jiných částech Finska, divoký a temný. Rostou tu největší a nejsladší borůvky v celé zemi. Trhám je celou cestu k blízké bažině a k dalšímu z jezírek. 

Když se vrátím ke stanu, den se již pomalu chýlí ke konci. Vítr ještě zesiluje, hladina Koirajärvi se vlní, ale mraky se trhají. Na pár okamžiků ve slunci zrudne les na opačné straně jezera, na velké focení to ale nevypadá. Kontroluji předpověď a vida, do rána by měly mraky odejít a vítr se uklidnit. Nastavujeme budík na podezřele stejný čas jako jsme činili daleko víc na severu. Slunce sice zapadá dříve, ale vychází pořád jen něco po páté hodině.

Budík se ozve do klidného rána. Nad jezery se převalují cáry mlhy a někde vysoko nad námi růžoví první obláčky. Tak to by určitě šlo! Spěcháme k menšímu jezírku Pieni Koirajärvi, které kolem dokola obtáčí stezka tvořená dřevěnými chodníčky. Hned první vyhlédnutá kompozice nastavuje laťku pořádně vysoko. Ostrůvek porostlý několika borovicemi se jako koráb vznáší v plynoucí mlze. Přesto je vidět i jeho odraz na vodní hladině. Celá scéna je ponořená do ospalé modři nadcházejícího rána, jen pozvolna růžovějící mraky slibují výjimečně barevný východ slunce.

Stačí pár chvil a nebe se promění v plejádu barev. A to je slunce stále ještě schované. Na cáry a beránky roztrhané mráčky na horizontu nejprve zčervenají, aby po chvíli zesvětlaly až do jiskřivě žluté barvy. Závěrky dostávají pěkně zabrat, každou chvilkou a s každým krokem dále podél jezera, se objevují nové pohledy. Ostrůvky, chodníček vedoucí bažinou na břehu, tu lekníny, tu pokroucený kohát vyčnívající z vody. Do toho všeho mlha, která se drží přesně tam, kde má.

Všechno náhle zajiskří explozí barev, když se slunce vyhoupne nad blízkou hranu lesa. Prosvěcuje mlhu a pomalu ji rozpouští, ale na dlouhé sklo je to pořád ono. Ten první ostrůvek je pořád nejvěrnějším motivem i odsud, z druhé strany jezera. Na les za ním už dopadají zlatavé paprsky, ale mezi ostrůvkem a lesem za ním se drží mlha tak akorát, aby je od sebe vizuálně oddělila a zahalila rouškou tajemství.

Vyložená náladovka přijde ještě o chvíli později, kdy mlha jako zázrakem znovu zhoustne a ostrůvek zahalí skoro celý. Zůstanou jen jemné kontury v hřejivých tónech a několik rozkvétajících leknínů na blízké hladině. Baví mě i úplně jednoduché pohledy do lesa, barvy jsou doslova božské a září zejména kmeny borovic červenající se raním sluncem. 

V Salamajärvi se nám tak ukazuje nejbarevnější esence Finska, jakou jsme si mohli přát. U vodní plochy, tolik typické pro tuto placatou severskou zemi. Ale kdo by potřeboval hory nebo kopce, když příroda dokáže sehrát takové představení jen s pár stromy a mlhou. Nic převratného jsme nečekali a nakonec se nám (jako už mnohokrát) právě takové místo zapisuje do paměti výrazněji než jiná. A vůbec nevadí, že divokého soba jsme nespatřili ani jednoho.

Nekonečné bažiny v Kauhaneva–Pohjankangas

Cestu po Finsku jsme započali v rozlehlých bažinách Patvinsua a v močálech jsme se ji rozhodli také pomalu ukončit. Na západě země se nachází jeden z největších souvislých mokřadů v zemi, bažina Kauhaneva, která spolu se sousedními borovými písčinami Pohjankangas tvoří národní park s jazyk lámajícím názvem Kauhaneva–Pohjankangas.

Patvinsuo nás zaujalo odumřelými stromy, Kauhaneva slibuje docela jiný zážitek. O stromy tu tolik nejde, i když i zelené borovice jsou často působivě tvarované. Hlavním tahákem je velké množství jezírek, mezi kterými vede dřevěný chodníček až k velkému jezeru Kauhalammi. 

V takové bažině čekáme větší množství komárů, ostatně i podle místních je údajně letní piknik na Kauhanevě zkouškou finské odolnosti. Jenže fouká, vítr rozhání mraky po obloze, a po komárech není ani památky. Můžeme pohodlně postavit stan i se jít podívat na začátek cesty bažinou.

Neodolám a obejdu i celé jezero Kauhalammi, ale vyhlídkovou věž si nechávám až na večer. Odpolední slunce barví traviny v mokřadu do žluta, všudypřítomný fialový vřes úžasně voní a mezi tím vším se modrají propletené hladiny jezírek. Dokonce i břízku na ostrůvku jako na Chalupské slati tu mají, jen je narozdíl od té české pořád ještě živá.

K večeru bohužel vítr ještě zesiluje a přináší nové mraky. Kauhaneva se na několik hodin pohrouží do stínu a nám nezbývá doufat, že se někde na západě objeví skulina, kterou by mohlo prosvitnout slunce. Bohužel i voda v jezírcích se neklidně vlní a zamezuje vzniku jakýchkoliv odrazů. 

I tak stoupám na rozhlednu a zhodnocuji, že výhled odsud je veskrze mizerný pro fotografa krajináře, ale jistě použitelný pro fotografa ptactva. V momentě, kdy vystoupám nahoru, přeletí přímo nade mnou hejno divokých hus a chvíli po nich i trojice majestátních a hlasitě kejhajících jeřábů. 

Slunce ale celou dobu nevyleze. Až když to vzdáme a vracíme se z bažiny, zrudne nakonec oblouk mraků na západě. Doběhnu k nejbližšímu z jezírek, ale stejně to není moc ono, krajina ve stínu působí nezajímavě.

Ráno doufáme v mlhu, ale vítr přes noc neustal a žádná mlha není. Narozdíl od večera ale slunce cestu skrz mraky nalezne a zalije vřesoviště i jezírka krásným zlatým světlem. I místní ptáci se rázem probouzejí a obří hejna jeřábů prolétávají jen kousek od nás. Ladní ptáci s dlouhými krky se pohybují v typických formacích ve tvaru písmene V. Že by už vnímali blížící se podzim a mířili na jih? Nevíme, ale sami na jih neodvratně směřujeme.

Finále na Porkkale

Obvykle si cesty a cíle plánujeme sami, s ohledem na možnosti noclehu a z nich dostupná fotograficky zajímavá místa. Občas se ale stane, že potřebujeme i trochu improvizovat. Například když se chceme v závěru cesty Finskem vyhnout potížím, kterým jsme čelili na samém začátku, a sice náročnému hledání místa na nocleh poblíž hlavního města. První noc jsme skončili na odpočívadle u boční silnice, se stanem na asfaltu a s kamiony projíždějícími okolo až do rána. Neochotně tak zadávám prompt s žádostí o doporučení do ai a dostanu pár generických odpovědí, jako np Nuuksio (kam nechceme), ale i docela zajímavou alternativu u moře v oblasti s názvem Porkkalanniemi. Zapamatovat si tenhle název nám trvá snad ještě déle než u Kauhanevy.

Shodujeme se, že moře jsme viděli málo a zkusíme to. Obvyklými cestami vytipujeme zajímavé foto místo a nedaleké kempoviště, které funguje stejně jako v národních parcích. 

Jižní Finsko je sice plné polí a menších borových hájů, na poloostrově jako kdyby se hlavního slova opět chytala divočejší příroda. Převládají pokroucené borovice, které vyrůstají ze zaoblených skal a na slunných místech je doplňuje kvetoucí vřes. Vzduch je prosycený solí a voní.

Evička tuto informaci vítá a mění svůj původní plán nikam už nechodit a jen se dobře vyspat na procházku při západu slunce. Sice se chvíli přeme o to, jestli vůbec nějaký západ slunce bude, když já tvrdím, že rozhodně ano a Evča, že spíše ne, až nás nakonec sluníčko samo přesvědčí. A ukazuje se, že zůstat ve stanu by byla zatracená chyba.

Beránci na nebi se pomalu barví, ale to hlavní se tentokrát odehrává pod nimi v krajině. Paprsky prosvítí těsně nad mořským obzorem a opřou se do borovic na břehu. Tráva pohupující se ve větru zezlátne a vyrýsují se i řasami porostlé skály na dotyku s mořem. Stačí počkat na vhodnou vlnku a první příjemná fotografie je na světě. 

Večer ale nekončí a borovice v zapadajícím slunci zrudnou, aby náhle zhasly a plejáda barev se přenesla na oblohu. Východnímu horizontu dominují červánky, které se snažíme zachytit v odrazech klidných kaluží na pobřežních skalách. Ještě dlouho poté zůstává barevný západní obzor, žlutý, oranžový, fialový. Máme podobný dojem jako v Salamajärvi, opět jsme nečekali nic a dostali nálož překvapivých záběru v krajině, která možná na první dojem působí trochu fádně. Tentokrát je v tom ale ještě i druhý dojem, neodvratné loučení s finským létem a s celou zemí, zakončené grandiózním finále.