Loučení s finským létem

“Do Finska?”, ptá se nevěřícně kamarád a já mu nemám jak rozumně obhájit, že nejedeme třeba do sousedního Norska nebo kamkoliv, kde mají alespoň náznak hor. Jenže nás čeká pravděpodobně poslední cesta o samotě ve dvou, a tak se nám placatá, civilizovaná země s vyspělou zdravotní péčí jeví jako vhodná možnost. “Tam jsou jen jezera, bažiny a komáři”, pokračuje kamarád. A po více než dvou týdnech na cestě mohu potvrdit, že ve Finsku jsou jen lesy, jezera, bažiny a komáři. A pak ještě jednou lesy. Komu taková nabídka přijde málo, ať do Finska nejezdí. A možná může i přestat číst, protože dále se to bude komáry jen hemžit a nekonečné lesy se jen občas rozestoupí před placatým močálem. Kdo má ale trochu trpělivosti objevovat komorní krásu minimalistické přírody, tomu se finská krajina zažere hluboko pod kůži.

Autentické přivítání v Patvinsuo

Trochu pozdě mi dochází, jak je Finsko vlastně daleko, takže samotná cesta zabere celé dva dny. Ale co už, záhy se ocitáme v Helsinkách, kterými jen projíždíme, vítají nás pohodlné cesty a nepřátelské semafory. Míříme do finské Karélie, do národního parku Patvinsuo, který končí sotva pár kilometrů od ruské hranice. Takový menší bubák na úvod. Od jezera Suomunjärvi vyrážíme do řídkého borového lesa. Skoro jako někde mezi Pardubicemi a Hradcem, chtělo by se mi říct, abych poukázal na nesmyslně dlouhou cestou, kterou jsme museli absolvovat, abychom viděli les. 

Střízlivé oko odhalí, že mezi zmíněnými lesy je přeci jen nepatrný rozdíl. Tady na severu podrost tvoří výhradně borůvky a brusinky, které právě s končícím létem dozrávají. A jakmile se les rozestoupí, nemůže už být rozdíl v krajině větší. Úzký dřevěný chodníček nás vede na otevřenou planinu, přímo do srdce bažiny. Zelené borovice stále častěji střídají šedavé kmeny dávno odumřelých stromů, až procházíme docela strašidelným řídkým mrtvým lesem. A přímo nad obzorem se v tu chvíli objevuje duha, sluneční svit se přelévá z kopce na kopec a vůbec to tu začíná vypadat zajímavě. Chodníček se ještě několikrát zanoří do lesa a záhy vede zpět na otevřenou pláň, než staneme u dřevěné rozhledny schované mezi kmeny borovic.

Primárně sice slouží k pozorování ptáků, kterých se ve zdejší bažině nachází obrovské množství, ale nabízí se z ní pohled ke vzdáleným jezírkům i do dalších koutů rozlehlé podmáčené pláně. S duhou na obzoru a se zlatavým sluncem v zádech je na zdejší rovinatou krajinu pěkný pohled. Ráno by tady mohlo být pěkné protisvětlo…

Kousek za rozhlednou se nachází Teretti laavu, první z mnoha přístřešků, na které ve Finsku narazíme. Je to malý dřevěný otevřený srub, se střechou svažující se k jedné straně, vysoký tak akorát na to, aby si do něj člověk sedl nebo lehl. Právě takovému přístřešku určenému k přespání se říká “laavu”, klasická větší chata s dveřmi se nazývá “kota”. V obou případech je vždy poblíž ohniště, dřevník plný dřeva a kadibudka. Jelikož ve finských národních parcích tak úplně neplatí “Jokaisenoikeudet”, obdoba norského a švédského “Allemansrätten” neboli práva všech na využívání přírody, slouží tyto chatičky jako opěrné body, u kterých je dokonce možné stanovat. A co je nejlepší, vše je úplně zadarmo…

Teretti laavu je nádherně položené v řídkém borovém lese, takže na otevřenou pláň je to všemi směry nedaleko. Kouzlu místa pomáhá i to, že se slunce již sklání k obzoru a větvemi prosvěcuje zlatavé večerní slunce, ale také to, že tu jsme úplně sami. I když “sami” není tak docela přesný popis situace. Z lesa kejhají husy a volání volavek se nese krajem jako něco docela nepatřičného. A pak je tu asi milion komárů, který si našel domoviště jen a pouze v nejbližším okolí útulny. 

Komáří a “midges” k létu ve Finsku neodmyslitelně patří a internet je plný báchorek typu “bylo jich tolik, že jsme museli zůstat ve městě”, které nás postrašily dost na to, abychom si pořídili síťku přes hlavu proti hmyzu. V podstatě sem přijdeme, hodíme batohy na zem, oblékneme dlouhý rukáv a vítězoslavně se zahalíme onou síťkou, abychom mohli následně postavit stan. Jenže jak už to tak bývá, je setkání s realitou poněkud krutější, takže komáři jako nic koušou skrz dvě vrstvy oblečení a ještě u toho zlomyslně bzučí. Bezpečí poskytují akorát v mžiku postavený stan a venku bunda.

Slunce tady na severu zapadá opravdu dlouho, což je pro fotografa učiněný ráj. Na všechno je najednou spousta času, a krajina se barví jen pozvolna. Slunce svými zlatými paprsky olízne temný les na horizontu a ještě notnou chvíli září mezi kmeny stromů. Než nebe zrůžoví, opět to trvá déle, než na co jsme zvyklí z nižších zeměpisných šířek. Komáři si ale v melancholickém večeru nedají pokoj, takže to záhy vzdáváme a zalézáme do stanu.

Možná půl hodiny, možná více, ležíme uvnitř, když se v Evče probouzí podivuhodná intuice a vykukuje do šera venku. “No tak toto! Hybaj ven fotit a opovaž se to zkazit!” Neochotně se znovu oblékám do všech vrstev oblečení a nazouvám boty, ale jen co se podívám ven, notně zrychlím. Samozřejmě, že jsme sem nejeli bez řádné fotografické přípravy, a jedním z nejčastějších motivů finské přírody, na který jsme naráželi, byl Měsíc vycházející tu nad jezerem, tu nad bažinou, ale skoro vždycky nad tenkou vrstvou mlhy. Jenže spatřit metr vysoký pás mlhy plazící se nad zemí mezi mrtvými stromy spolu s vycházejícím úplňkem naživo hned první den tady v Patvinsuu je docela jiný zážitek. Citelně se ochladilo a je bezvětří, takže bažina navařila peřinu zlověstné mlhy. Rudý úplněk vychází rychle, o dost rychleji než bych si přál, takže pár prvních snímků štelují ruce v automatickém režimu bez zapojení hlavy, která se před chvílí ještě snažila usnout. Až pak mi dojde, že pohyb Měsíce bude na dlouhé expozici rozmazaný, takže zvedám iso a přepínám na ruční ostření. To by šlo. Stoupající Měsíc rychle ztrácí barvu, takže fotit už se nedá, ale podívaná je to i tak parádní. Spolu se mnou ho sledují tak dva miliony komárů.

V noci se ještě jednou krátce budíme, Evča hlásí, že venku je neprostupná mlha a nedohlédne ani k nejbližšímu stromu. I tak necháváme budík na nemilosrdnou půl čtvrtou hodinu ráno. Když se rozdrnčí, ozve se v odpověď z dáli vzlétnuvší volavka. Hledím ze stanu jako puk a přemýšlím, jestli se mi to nezdá. Mlhy je tak akorát. Není ani vysoko, ani nízko, les na horizontu se docela ztrácí, ale z oparu vystupují bližší osamocené stromky. Dereme se ven, do snových podmínek mlhavého rána, po slunci ještě ani památky, ale světla už je dostatek. Krajina v jemné mlze jen neochotně sundává melancholický namodralý háv a sluneční kotouč slabě prosvítí vzdušnou vlhkost. Spěchám na rozhlednu, pod kterou slábnoucí mlha chytá pastelové odstíny. Celá krajina jako kdyby plula nekonečnem.

Pak slunce znovu zmizí v mraku a představení je pryč. To je nám už ale docela jedno, zalézáme zpět do stanu a spíme několik dalších hodin. Když se znovu vzbudíme, je krásný den, slunce září z vysoka s plnou silou a po nebi plují jen bílí beránci. Vracíme se po úzkém chodníčku, denní slunce odhaluje nové pohledy na rozlehlou a minimalistickou krajinu. Nelze se však ubránit tomu, že bez mlhy to není ono. Jako kdyby lesu a bažině najednou chyběl další rozměr - tajemný, matoucí a pohlcující. U jezera Suomunjärvi se zastavujeme na písečné pláži a koupeme se v mělké vodě. Čas jen tak pozvolna spojitě plyně, konečně se myšlenky utápí v lehkém vánku a šplouchání vody. Přemýšlím nad tím, že se zdejší krajina v létě smrskne do tónů zelené a modré. A také nad tím, jak je možné, že všichni komáři zůstali v bažině.

Koli - finská národní krajina

Odpoledne se přesouváme na místní poměry nedaleko pouze v rámci Karélie, do národního parku Koli. Právě zde, v kopcích nad druhým největším finským jezerem, Pielinen, se formovala finská národní identita. Tehdy byla oblast dnešního Finska ještě součástí ruského carského impéria a krajina plná lesů, jezer a ostrůvků byla vybrána jako charakteristicky finská.

Dnes sem pro její malebnost proudí mnoho turistů včetně zahraničních. Těsně pod nejvýznamnější pahorek s názvem Ukko Koli dokonce vede z jedné strany lanovka a z druhé silnice. Proto mělo být Koli jen krátkou zastávkou na naší ceste dále na sever, ale už první pohled na modrou hladinu rozlehlého jezera probleskujícího mezi kmeny stromů nás nutí tento plán přehodnotit. Jakmile stromy uvolní místo skalnatým pahorkům s otevřeným výhledem, krajina se doslova nadechne.

Zíráme na množství ostrůvků, menších či docela velkých, ale obvykle protáhlých do štíhlé nudle. Nejvíce mě zaujme dlouhý ostrůvek přímo pod námi, který vypadá jako hřbet velryby porostlý borovicemi. Ani nalevo, ani napravo pak nedohlédneme konce jezera. Vydáváme se ještě na sousední pahorky Akka Koli a Paha Koli, ale výhled už nikde není tak dobře otevřený. Alespoň jsou zde pěkné pokroucené borovice.

Koukáme do mapy a hledáme nějaké blízké místo na přespání. Jedno se nachází jen kilometr a půl od samotného vrcholku, takže o změně plánu je rozhodnuto. Scházíme na pokosenou louku v sousedství osamocených domečků a stavíme stan. Večer náramně září sluníčko, ale už jsem moc líný stoupat 150 výškových metrů nazpátek. Vždyť nás to čeká brzy ráno, kdy by se mělo slunce vyhoupnout nad obzor přímo naproti vyhlídce, na opačné straně jezera. Ve vlahém večeru pozorujeme slunce zapadat za oblými kopečky a poprvé mě napadá paralela s Šumavou. Vypadá to tu možná trochu jako na Bučině. To by ovšem člověk nesměl vědět o přítomnosti jezera Pielinen, které odsud není vidět, a které by tuto představu rozmetalo na prach.

Za ranního šera již stoupáme lesem tvořeným břízami, smrky a borovicemu vzhůru. Škoda, že se pohled na jezerní hladinu otevře až v samém závěru, nemuseli bychom jinak tolik spěchat. Zjistili bychom, že nad Ruskem se drží mrak kurvič (pozn. jde o fotografický terminus technikus) a slunce vyleze až docela pozdě. S nevědomostí se musíme vyšvihnout až na skalnatý pahorek a vyčkat tam. Pravda, výhled námahu značně vynahrazuje. Akorát ten mrak… 

U širokého záběru vzniká z oblačnosti nevzhledný šikmý šedivý pás, který tam zůstane samozřejmě i po východu slunce. Soustředím se tedy na detaily jednotlivých ostrůvků, před východem utopených v pastelových tónech, a po něm v záři čerstvého slunce. Detailů se tu dá zachytit opravdu nespočet a i u nich nejspíš každého napadne, že by mohly pocházet z Finska. Vida, asi něco na té “finské národní krajině” bude. 

Když je slunce už nad šedým pruhem oblačnosti, přecijen zkouším i pár záběrů naširoko. Jakkoliv jsou detaily úžasné, na vlastní oči je to rozměr jezera a krajiny, co zde ohromí. Navíc je to právě zde, kde se nám poprvé finská krajina ukáže trochu z nadhledu. Ať se ale snažím sebevíc, pořád se mi to úplně nelíbí. Mohu komponovat nalevo i napravo, ale šedý pruh na fotografii bude, tu bude vadit strom, tu keř. Spokojím se až s pohledem na sever, kterému dominují sluncem ozářené kameny v popředí. 

Na Laurin päivä v Riisitunturi

10. srpna se přesouváme dále na sever, až těsně pod severní polární kruh. Tento den se nazývá “Laurin päivä” a podle dávných finských tradic označuje konec léta. Voda v jezerech se ochladí, ptáci se shlukují do hejn před cestou na jih, stromy přestávají růst a jejich listí se tímto dnem začíná barvit do žluta. Co je na tom pravdy se chystáme odhalit v národním parku Riisitunturi. 

Zde se také poprvé setkáváme s pojmem “tunturi”, který označuje pro severní Finsko typický druh kopce. Obvykle jde o hodně oblou horu, na úpatí a pod vrcholem s mírným sklonem, ve střední části prudší. Skoro vždy úpatí vystupuje z lesa a vrchol je holý, kamenitý. Stačí si představit šumavský Luzný, který popisu také víceméně odpovídá. Finské tunturi jsou ale o poznání větší, častější a z geologického hlediska ještě o něco starší - proto jsou také erozí zaoblené. 

Zrovna Riisi se tomuto popisu docela vymyká, jde totiž o nevýrazný pahorek zalesněný prakticky až k vrcholu. I tak ale s výškou 465 metrů nad mořem převyšuje cokoliv dalšího v okolí. Okolí kopce pokrývá řídký les tvořený převážně štíhlými a větrem ošlehanými smrky. 

Stezka nás brzy dovede k útulně, odkud je to na vrchol už jen kousek. Podle mapy se tu dá stanovat, ale reálně ve svažitém a zarostlém terénu žádné vhodné místo nenalézáme. Rozhodneme se tedy tentokrát využít luxusu chatky. A luxus je to pořádný! V útulně je krb, plynový vařič, dva hasicí přístroje a samozřejmě nechybí ani pořádná zásoba dříví v sousedním dřevníku. 

Za pohodlí chaty jsme rádi ve chvíli, kdy dovaříme večeři, udeří hrom a spouští se liják. V mžiku se ze střechy valí proudy vody a za kapkami vody postupně mizí vrstvy lesa na horizontu, až zmizí i ty docela blízko. Naštěstí jde jen o lokální bouřku a světlo tady na severu vydrží opravdu dlouho, takže se brzy mohu vydat na vrchol Riisitunturi. 

Z lesů se odpařuje vlhkost, v čarokrásné bažině pod vrcholem musím hledat stezku a zážitek v tiché krajině korunuje výhled na rozlehlé jezero Kitka na východě. Bohužel, světlo zůstává skryté za mraky. Jakkoliv se sice pár úseků oblohy snaží ukázat náznak růžových tónů, celkově z toho je akorát průzkum lokality na ráno

Sám sobě ordinuju krutý budíček a ráno se znovu vydávám do zadumané krajiny. Hned za chatou mezi stromy to vypadá dobře. Úplněk svítí mezi stromy v růžových červáncích a snad se mi zdá, že je i trochu mlhy. Spěchám vzhůru a s každým krokem se odhalují nové a nové pohledy. Lesy v okolí prostupuje mlha, obzory si plují v ranní melancholii. Na první paprsky čekám už na vrcholku, fouká trochu studený vítr, ale jinak je tohle čekání pohádka. Jakmile se slunce vyhoupne nad horizont, mlha mezi stromy se začne barvit. Nejdřív jen nesměle chytá růžovo oranžové tóny, aby nakonec doslova explodovala zlatou září a zvýraznila paprsky pronikající korunami stromů. 

Průběžně měním kompozici z detailu lesa v mlze k jezeru Kitka, které je trochu konkrétnějším motivem. Ale na břehy jezera a okolní lesy dopadají sluneční paprsky jen mizivý okamžik, stačím sotva zachytit jednu dvě kompozice a je to pryč. 

Výstup na Riisitunturi si zopakuji ještě jednou s Evčou, když už je slunce vysoko. I když slovo “výstup” je ve zdejším kontextu docela přemrštěným výrazem. Máme alespoň hromadu času na sbírání borůvek, kterých je zdejší les plný a i za plného světla se ještě ukáže několik pěkných výhledů. Riisitunturi je fotograficky těžko uchopitelnou lokalitou, ale líbí se nám tu moc. Dojem z krajiny je konečně pořádně severský, smrkové lesy surově krásné, a hlavně tu není žádným směrem ani památky po civilzaci. Není to na první pohled odzbrojující krajina velehor, ale ve zdejším minimalismu se ukrývá něco magicky krásného, co teprve začínáme objevovat. 

K posvátné hoře Sámů

Až na dalekém severu, prakticky v nejzápadnějším cípu Finska, se nachází hora Saana. Na finské poměry dosahuje úctyhodné výšky 1028 metrů nad mořem, ale pozornost nepřitahuje ani tak svou výškou (ostatně pár desítek kilometrů na sever se nachází i nejvyšší finská hora Halti a snadno z jejího okolí dohlédneme k zaasněženým vrcholům v Norsku), ale svým tvarem. Na topografické mapě vypadá jako loďka obrácená dnem vzhůru, s přídí čnějící nad terén a zádí pomalu se nořící pod něj. Možná právě i díky jejímu tvaru připomínajícímu plavidlo se stala posvátnou horou tradičních obyvatel Laponska, Sámů.

Na vrchol sice vede nenáročný chodník, ale takové ambice tentokrát nemáme. Bohatě se spokojíme s tím, pokud se do blízkosti Saany vůbec dostaneme (je to pořádná štreka na sever), a pokud ji uvidíme (v dalších dnes se má přihnat vlna oblačnosti a dešťů) například od blízkého jezera Tsahkaljärvi. Na jeho březích se tu a tam vyskytují loďky místních rybářů, některé dřevěné ponechané k rozkladu. To by byl panečku fotografický motiv! Bohužel se podle dostupných informací zdá, že ta nejlepší z nich byla v nedávné době odstraněna.

Cesta do Kilpisjärvi, výchozího bodu do okolí Saany, ubíhá pomalu, ale lemuje ji dechberoucí krajina. Řeka na finsko-švédské hranici se s peřejemi žene mezi stále vyššími kopci a mezi jezery, jehličnaté lesy nejprve pozvolna ustupují bažinám, aby nakonec zmizely úplně a nahradily je pokroucené břízky. Škoda, že ještě nepropukl barevný podzim, nebo jak říkají Finové “ruska”, byla by to ještě větší paráda. Ale i v letních odstínech zelené a za jasného slunce krajina působí správně seversky. A je vlastně úplně jedno, že ani zdaleka nereprezentuje typickou podobu většiny Finska.

V Kilpisjärvi nás na parkovišti vítá několik líně se procházejících sobů a také studený vítr, který jako jediný dává tušit, jak daleko na severu se nacházíme. Až tady mi dochází, že se nacházíme severněji než norské souostroví Lofoty, čímž padá můj deset let starý rekord v dosažené severní šířce. Hážu na záda tradičně nepřiměřeně těžký batoh ověšený jako vánoční stromeček, abych ulehčil nákladu, který nese Evča, a vyrážíme. 

K jezeru Tsahkaljärvi je to naštěstí opravdu kousek, brzy se před námi otevře jeho hladina rozvlněná nárazy větru i výhled na Saanu na protější straně. Odsud hora tvarem loďku ani moc nepřipomíná, spíš obří kámen plácnutý do krajiny. Není divu, že se k hoře váže legenda vyprávějící o obrech. 

Malla měla bohatého, ale namyšleného nápadníka Pältsu. Sama však milovala Saanu, laskavého a statečného obra. Po souhlasu matky a požehnání kouzelníka Parase se Malla se Saanou rozhodli vzít. Na svatbě však žárlivý Pältsä požádal zlou čarodějnici o pomoc. Ta seslala na Saanu mrazivou kletbu – Saana ochránil Mallu, ale byl proměněn v led. Kouzelník Paras chránil ostatní tím, že je přeměnil v kameny. Malliny slzy vytvořily jezero Kilpisjärvi, které je dodnes obklopeno kamennými obry. Saana stojí na jedné straně jezera, Malla pak o kus dál na samotné hranici s Norskem.

Mezitím, co si prohlížme blízké břehy jezera, přiženou se takové jalové bílé mraky. Se soumrakem by to mohlo být dobré, ale za denního světla nic moc. Kontrolujeme časy západu a východu slunce, display ukazuje hodnoty 22:43, respektive 4:41. Je vlastně fajn zase zažít trochu polárního dne, i když je to už jen srpnový dozvuk. Na vstávání se každopádně netěšíme. Co nás naopak potěší hodně je rozpadající se dřevěná loďka vytažená na břeh jezera, kterou objevíme během hledání místa pro stan. To nalezneme opodál (motivování snahou ušetřit si alespoň vzdálenost k loďce) mezi pokroucenými břízkami a na koberci z šich. Těm zrovna dozrávají plody, černé kuličky, jejichž tekutina obarví spolehlivě vše, s čím přijde do kontaktu.

Snažíme se nahnat spánek, ale moc to nejde, protože je pořád venku moc světla. Zkouším se tedy projít k nedalekým menším jezírkům, ale pohled od nich k Saaně je hodně zakrytý a vlastně za nic moc nestojí. Pěkné jsou alespoň stále kvetoucí suchopýry v nedaleké bažině. Západ slunce se nakonec žádný nekoná, šedivé mraky zůstanou šedivé a neobjeví se ani náznak červánků. Evička si zoufá, že to vůbec nevychází a nemáme jediný použitelný snímek Saany.

Soustředíme se tedy na ráno. Ve 4:20 zvoní budík, stan je mokrý a venku podezřelá tma. Nic, pohled ven ukazuje, že jsme totálně utopení v mlíku. Jen hustá mlha a ani náznak toho, že by se to roztrhalo. Další budík v 5:00, mlíko ještě zkoustlo. To už je nepříjemné. Napůl spíme, napůl neustále kontrolujeme, co se děje venku. Musí být už hrozně pozdě, snad něco po sedmé (nevíme přesně, protože jsme si z nějakého důvodu nesrovnali čas ve fotoaparátech), když to zkouším naposled. Trochu lepší, ale pořád nic. I když… moment… to je Saana?! Nevěřícně zírám na nebe, které se právě v ten moment začíná barvit do modra, a na vrchol hory, který se jako tenká linka rýsuje na horní hraně nízké bílé oblačnosti. Spěcháme k vodě, k loďce, stihnout aspoň pár okamžiků. Mlha okolo nás je během pár chvil úplně pryč, ale naštěstí zůstává přesně tam, kde má - na opačné straně jezera pod Saanou. Hora v tu chvíli působí jako koráb majestátně se vynořující nad oblačným mořem. Tento dojem ještě umocňuje klidná vodní hladina, ve které se scéna náramně odráží. I jednoduchá kompozice bez loďky v popředí najednou díky odrazu funguje, lokalita nabízí i nespočet kamenů do popředí snímku.

Stejně mě to ale vždy táhne zpět k trouchnivějící loďce. Kompozice s posvátnou horou, která svým tvarem loďku také do jisté míry připomíná, je jednoduše magická. I když se pás mlhy už pomalu rozpouští, zkouším pár hodně širokých záběrů z bezprostřední blízkosti lodní přídě. Vlastně to vypadá dost zajímavě, polovina loďky zůstává ve stínu, zatímco na druhou už dopadají sluneční paprsky. Jenom je jasné, že se taková scéna musí nasnímat naněkolikrát s různými rovinami zaostření. 

Balíme stan a vracíme se od jezera zpět do civilizace rozpolceni. Na jednu stranu nám Saana nakonec připravila dokonalé podmínky a dokonalou podívanou, na straně druhé se nám odsud vůbec nechce. Vždyť jsme sem sotva nakoukli a ochutnali jen malý ždibíček okolní krásy. Ani si nechci představovat, jak kouzelně to tu musí působit na podzim, když se listí bříz zbarví do sytě oranžové barvy. Čas na cestu ale není nekonečný a čekají nás další zajímavá místa. Navíc se můžeme toulat jenom tam, kam Evičce její aktuální stav dovolí. 

Jezírka na vrcholu kopce Särkitunturi

V západním Laponsku se nachází hřeben typických finských tunturi (viz část o Riisitunturi). Oblast je už od roku 1938 chráněna národním parkem, který se původně jmenoval Pallas-Ounastunturi, protože se rozkládal mezi vrcholy Pallastunturi a Ounastunturi. Logické. Aby těch tunturi nebylo málo, park se v roce 2005 rozšířil až k hoře Yllästunturi, takže se nyní nazývá Pallas-Yllästunturi. Celý hřeben protíná jedna z neatraktivnějších finských stezek, protože holé vrcholy s výškou přes 800 metrů nad mořem představují ve Finsku poměrně vzácný úkaz.

My se vydáváme na kopec Särkitunturi těsně za hranicemi parku. Není sice tak vysoký, ale nabízí se z něj jeden z nejúžasnějších pohledů na celý oblý hřeben. A co víc, na samotném vrcholu se nachází i několik jezírek, což slibuje zajímavé kompozice.

Před výstupem nás uvítá krásný bílý sob, který se líně prochází okolo. Zanoříme se do smíšeného lesa a stezka brzy stoupá. Někde ze polovinou vzdálenosti se les rozestupuju, přibývá borovic a kamení. Některé stromy jsou úzasně pokroucené a jejich větve se proplétají jako kořeny. Zvláště to vynikne u již uschlých borovic.

Záhy nás přivítá první jezírko, odkud už se otevírá pohled k celému hřebeni Pallas. Evička odpočívá, zatímco se vydávám na průzkum rozlehlého vrcholu. Jedno jezírko střídá druhé, spojují je vyšlapané cestičky. Uprostřed mezi menšími jezírky leží jezero větší, na jehož březích nacházím i vhodné místo pro stan. Ten brzy stavíme a máme z něj tak luxusní výhled, že stačí vystrčit fotoaparát otevřenou předsíňkou ven a můžeme fotografovat. 

Možností je tu ale tolik, že nám to stejně nedá a večer pobíháme po celém širém vrcholku.

Předpověď počasí je neúprosná, západ slunce sice asi proběhne, ale do hodiny po něm se přižene právě od západu jednolitá poklička mraků. Chceme z toho vytěžit tedy co nejvíc. A světlo je víc než dobré, kopce zlátnou a více vynikne i kontrast mezi blízkými jezírky a vzdálenějšími vodními plochami. 

Chybí tomu asi jen trochu lepší mraky, respektive mraků je dost na východě a poněkud chybí nad nejatraktivnějším pohledem k severu, kde se rýsují nejvyšší oblé kopce. Evička už jde spát a prosí mě, ať to moc neprotahuju a ať ji hlavně za žádných okolností nebudím ráno, když stejně bude hnusně. Zůstávám venku přecijen ještě i chvíli po západu slunka, kdy obzor zrůžoví a hory zmodrají. Tenhle okamžik má vždy svou vlastní, působivou a uklidňující atmosféru. Nakonec to i já balím a zalézám do stanu.

Spal bych klidně dál, jenže mi cosi zasvítí přímo do obličeje. Otevřu oči a i přes celtu stanu je mi jasné, co se děje. Na okamžik zaváhám: mám vstát nebo ne? Žena promine, jiskřivě rudý východ slunce se nekoná každý den a už vůbec ne na takhle dobrém místě.

Vybíhám ven patrně jen ve spodkách a bez ponožek, nevnímám studený vítr ani dešťové kapky, které se snáší z tmavě olověných mraků nad námi. Oblačnost se sice v noci přes nás nasunula, ale daleko na východě zůstal pás bez mraků. Právě skrz tuto škvíru září ostré rudé slunce, které mě před několika okamžiky vzbudilo.

Zkouším pár rychlých expozic z ruky, ale chce to stativ, vracím se pro něj do stanu, kde s těžkým svědomím opět šustím celtou. Pár skvělých záběrů bych měl, ale chtělo by to ještě druhé sklo. Vracím se znovu a vlastně už dopředu chápu, že se na mě pak celý den Evča poněkud mračí. Alespoň do chvíle, než se na snímky sama podívá, protože z jejího následného výrazu je jasné, že za normálních okolností by u takového východu slunce byla dávno taky venku.

Po sestupu ze Särkitunturi ještě zajíždíme pod horu Yllästunturi. Ve vesnici Äkäslompolo, u jejíhož jména mě vždy napadne asociace s postavičkami z Karlíka a továrny na čokoládu, mají sochu s honosným názvem “World's biggest reindeer” neboli “Největší sob na světě”. Socha je to značně příšerná, takže se u ní ani nezastavujeme a pokračujeme k jezeru Kesänkijärvi zaseknutému mezi kopce.

Vypíná se nad ním několik překvapivě působivých hromad kamení. Z nich nejpůsobivější je, a bohužel v negativním slova smyslu, samotná Yllästunturi, která se nachází za hranicemi národního parku a je doslova posetá sjezdovkami. Člověk by tak trochu čekal, že když už je hora přirozeně bezlesá, nebudou na ní sjezdovky skoro vidět. Bohužel opak je pravdou a sjezdovky doslova svítí do dáli. Patrně to bude tím, že je vrchní vrstva balvanů z hory seškrábnutá nebo rozemletá, aby byly sjezdovky hladší. Je to nešvar všech tunturi, které jsou k lyžování využívané, ať už tady v Ylläsu, v Levi nebo v Pyhä.