Godeanu a Țarcu - tulácké hory

Na samém konci karpatského oblouku, tam kde už začíná Banát, se hory naposledy vypínají do dvoutisícové výše. Představují tak první výraznou překážku pro větry vanoucí od srbských nížin. Jak západnější Țarcu [Tsarku] i východní a vyšší Godeanu však leží poněkud ve stínu známějšího a hojně navštěvovaného Retezatu. Oproti němu jsou zdejší holé travnaté hřebeny prakticky opuštěné. Nejsou to těžké hory, spíše oblé a přívětivé kopce. O to více potěší každou tuláckou duši, toužící scházet travnaté pláně volně, často bez doprovodu stezek, toužící ulehnout na chvíli v odpoledním slunci a uvědomující si, že tady se po staletí nezměnilo prakticky nic.

Pomineme-li přehradu Gura Apelor, zasazenou do hlubokého údolí přímo mezi obě pohoří, infrastruktura tu prakticky neexistuje. I pohled do mapy potvrzuje, že jde možná o dvě z nejodlehlejších pohoří v celém Rumunsku. Celá oblast je zároveň po Skandinávii největším souvislým původním lesnatým územím v Evropě. A to už zní jako důvod se začít toulat…

Už nástup na Țarcu od přehrady ale ukazuje, jak se věci ve skutečnosti mají. Stezka, která zřetelně svítí v mapě, v lese nesvítí vůbec. Žádná stezka neexistuje. Jen kapradí, bláto, kopřivy, popadané stromy. Něco mi to nebezpečně připomíná. Ale čas od času je kapradí polámané, kopřivy pošlapané a v blátě se objeví ojedinělá stopa. Není to moc, ale vlastně to stačí. Navíc se stále stoupá rozsáhlým žlabem a zabloudit není jak. Značení tu ve skutečnosti vlastně také je - zhruba jednou za půl kilometru se objeví na náhodném stromě drobná červená čárka. Často je to v tom nejnepřístupnějším terénu široko daleko…

Jenže na hranici lesa končí veškerá legrace. Smrky volně přechází do pásma kleče dvakrát vyšší než je člověk. Kleče s propletenými a hustými větvemi. Je vlevo, je vpravo, je všude. Stezka samozřejmě nikde. Bezmála hodinu trvající pokus projít napřímo končí nezdarem po padesáti metrech. Návrat do lesa. Za dvě hodiny bude tma, sejít zpátky dolů za světla není možné stihnout. Nahoru není kudy. Sedím, přemýšlím, přistihnu náznak paniky, který je potřeba zaplašit. Vůbec poprvé docházím k rozhodnutí to vzdát. Nefalšovaně vzdát a jít zpátky. Je to přecijen bezpečnější, i když vím, že tam, kde to v lese za světla sotva šlo, to bude za tmy mnohem horší.

Návrat doprovází příšerná tíha toho, že hřeben je vlastně blízko, že je to možná pár desítek metrů na otevřené pláně, kde už to bude snadné. O pár set metrů níže, po levé straně, se vine pěšina. Vede na mýtinu, odkud je vidět boční hřeben s loukou a salaší. Je to kousek, sice na špatnou stranu hřebene, ale to by až tak nevadilo. Jen se tam dostat. Uprostřed pěšiny leží obří lejno tvořené nestrávenými brusinkami. Možná to ani není pastevecký chodník, možná je to jen zvířecí stezka. Vede krkolomně po strmém úbočí, obchází několik skal, skrz ostrůvky kleče, ale neomylně vede nahoru. Zkouším to, musí to vyjít, jinak jsem v pytli. Zkrátka musí.

A vychází to dobře. V blízkém sedle už na hřeben vede nefalšovaná cesta. Není v mapách, ale kdo by to řešil? Už to bude snadné. A znovu není. V místech, kde se stoupání mění v traverz po vrstevnici, stezka zničehonic opět mizí v kleči. Napodruhé už to přeci vyjde, zkouším se prodrat, ale přichází mlha a padá tma. Rozsvěcím čelovku, ale pokračovat už nejde, směr by se nedal udržet. Na prvním aspoň trochu vhodném místě stavím stan. Nelíbí se mi to, všude okolo je pořád moc vysoké vegetace. Z údolí se ozývají celou noc jeleni.

Ráno září ostré podzimní slunce a je jasno. Stan je obalený tlustou vrstvou námrazy. Za světla se mi ale cestu také nedaří nalézt. Žádná tam není, nemůže být. Zbývá jediná možnost - dostat se do travnatého údolí, odtamtud už vidím schůdný terén, kudy se dostat na hřeben - obejít vrchol Custurii z jihu. Snad hodinu se prodírám klečí, než se keře rozestoupí a objeví se zlátnoucí travnaté pláně.

Směju se, teď už to je opravdu snadné. Po suťovém poli obcházím Custurii, konečně jsem na hřebeni. Za zády vidím hory Retezatu, po levé ruce hřeben Godeanu a vpravo poslední vrchol Muntele Mic a za ním už nic, jen banátské nížiny. Požírám kaškaval a plné hrstě brusinek.

Po hřebeni vede severokorejská dálnice, cesta o několika pruzích, ale není, kdo by po nich chodil. Není mi jasné, jak tu může taková cesta vydržet, když zde skoro nikdo nechodí. Stezka klesá do sedla Iepii, vine se přes vrcholy Baicu a Mătania. V sedle Șcheiului je vyschlý pramen, nevadí, stačí pokračovat do doliny řeky Șes. 

Za sedlem La Mlăci se začínají dít věci. Hory Țarcu zhruba zde přechází do hřebene Godeanu a řeka se zařezává mezi travnaté kopce. Tady to vysoké hory nepřipomíná vůbec, spíše obrovské chlebové bochníky poházené po krajině. Podzimní zlatavé zbarvení trávy tuhle podobnost ještě umocňuje. Bochníkové hory, tak tomu zde říkám. Scházím po pláních dolů k řece, bez cesty, jen tak. Naprostá svoboda. U řeky stavím stan. Údolí se brzy plní stínem a řezavým chladem stoupajícím od vody. Vybírám nejbližší bochník a stoupám za posledními slunečními paprsky. Vrchol se zdá blízko, ale holé pláně klamou, kopec se ohýbá a protahuje, zdánlivě vzdaluje, i když se přibližuje. Zvláštní je tato krajina bez rozměru. Otevřená a prázdná, a přece je zde úplně všechno.

Ranní slunce přivítá bochníky z druhé strany a řeže je napůl ostrým stínem. To už dávno stoupám na Godeanu. Líbí se mi zde v godeanských horách, snad více než v kamenitějším Țarcu. Kde Țarcu nabízelo pláně poseté kameny, tady se táhnou holé travnaté pláně donekonečna a pak prudce spadají skalnatými žlaby do údolí. Hodně to připomíná Nízké Tatry, které někdo vzal a hodil na konec světa.

Za Piatra Scărișoarei potkávám skupinku místních se dvěma terénními auty (konečně je mi jasné, jak vznikají občasné silně zerodované úseky cesty) grilující na odpoledním slunci. Dáváme se do řeči, když zjístí, že jsem z Česka, opakují “tak daleko!” a ptají se, jestli něco nepotřebuji. Klobása z grilu vypadá lákavě, ale nakonec odmítám. Vše, co potřebuji, mám už na zádech. U nedalekého jezera Scărișoara nacházím závětří a bivakuji. Je to jedna z mála vodních perel v těchto horách a překvapivě vzácný zdroj vody. Jezero je průzračně čisté, plavou v něm jen miliony pulců.

S ranním chladem stoupám zpět na Moraru. Odsud jsou vidět další hory na východě, patrně Vâlcan a Parâng. Pod nejvyšším vrcholem hor Godeanu, Gugu, mi otéká achillovka. Z vrcholu sestupuji s bolestí při každém kroku, která mi vhání slzy do očí. Na útulnu Gugu to naštěstí není daleko, už jen pár kilometrů a 600 výškových metrů. K útulně přicházím brzy, jsou snad teprve dvě hodiny odpoledne. Zastavil bych zde ale v každém případě, mám zkrátka rád atmosféru horských útlen. Opaluji se na pražícím slunci a nechávám otok splasknout. 

Je vzácné podzimní odpoledne, ve vzduchu poletuje obrovské množství hmyzu, jako kdyby cítilo předzvěst blížící se zimy, zimy která může přijít za týden, ale také zítra. Slunce září se spalující silou, ale stačí zajít do stínu a je nesnesitelná zima. Jako by se celé hory chtěly naposledy nadechnout než přijde mlha a sníh. Užívej, dokud je čas.

Stín brzy pohltí celé údolí i s útulnou, ale protější hřebeny se zlatí v paprscích ještě několik dlouhých hodin. Čas podivně stojí, spojitě plyně v pomalém klidném proudu. A chlad štípe. Pohled ze zápraží útulny se mi zarývá do paměti.

Uvnitř zkoumám podivná kamna s několika rezavými akumulačními nádobami. Hrozně čoudí, netopím tedy. Zapisuji se do návštěvní knihy, poslední člověk přede mnou tu byl 4 dny zpátky. Konec světa. Líbí se mi strohé, s jistou lehkostí a divokostí podané varování na dveřích chaty: “Nenechávejte zde zbytky jídla, které nejsou v plechové nádobě. Jídlo láká hlodavce a hlodavci lákají zmije. Pamatujte, že nejbližší antidotum mají (možná :) ) v Hațegu, kam se dá dostat nejdřív za 6 hodin.”

S večerem se na útulnu hlodavci opravdu začínají stahovat. Stačí posvítit čelovkou na druhou stranu místnosti a zírá na mě myš, aby po několika vteřinách zmizela. Zjišťuji, jak dobře umí myši skákat. Nechce se mi spát, chvíli se tedy pokouším je lovit. Když už mě to nebaví, jdu se podívat ven. Hledím na noční nebe, je stále stejné jako už tolikrát, a přece pokaždé o trochu jiné. Jako všechny nejběžnější krásné věci.

Ráno je otok na noze splasklý, scházím tedy do údolí bez větších obtíží. Stezka vede snad tím nejkrásnějším a nejrozmanitějším karpatským lesem, jaký jsem zatím viděl. Občas se vytratí, ale jen na pár metrů, aby se posléze objevila už bezpečně se značkou. Napadá mě, že se značkami je to vlastně moc jednoduché. Že se tím o něco připravujeme. Jen slepě sledujeme symboly, které nás bezpečně dovedou k cíli. Proč stát o takové zjednodušení? Proč?

Les je tu úžasný, hustý, divoký, proměnlivý. Jaký dokonalý kontrast k holým travnatým pláním kdesi nahoře. Vede mě až do údolí řeky Lăpușnicul Mare, kde podzimně zbarvené koruny zlatí stále ještě nízké ranní slunce. Zlatý podzim. Jaká dokonalá tečka za tuláckými horami Țarcu a Godeanu! 

Bylo by možné prohlásit, že jsou to jen přifouklé Jeseníky či snad přerostlé Krkonoše, nebo že připomínají rozličné slovenské hory. A snad by v tom byl i střípek pravdy, ale o tom zdejší kopce nejsou. Jsou o svobodě a volnosti, toulání k cíli a bez cíle. Zdánlivě bezvýznamných věcech, které často znamenají vše.