Těrský Alatau - kyrgyzským hřebenem Ťan-šanu

V polovině údolí Džety Oguz nás vysazuje náš odvoz a přeje nám hodně štěstí. Nahoře v horách v průsmycích prý ještě leží dost sněhu, dorazili jsme s koncem června, tedy poměrně brzy. Jen předchozího dne proti nám v opačném směru vyrazil jakýsi Francouz, kterého bychom měli v následujících dnech potkat.

Údolím stoupáme po prašné cestě. Míjíme osamocené jurty i menší tábory, několikrát překračujeme burácející tok řeky valící se od ledovců, jejichž přítomnosti zatím nasvědčuje jen zakalený šedavý odstín zpěněné vody. 

První den je jednoduchý, aklimatizační, stoupáme jen do nějakých 2500 metrů výšky, do míst, kde se údolí zúží a slibuje první pohledy na zaledněné velikány. Les se zde rozestupuje a stezka se vine po loukách kolem řeky. V závěru údolí mizí i většina civilizace, jen u poslední pastevecké salaše na nás volají děti "Daj mi čokolat!" a ukazují na sáček se sušenkami pověšený na batohu. Nadšené poskakování obdarovaných dětí je naprosto odzbrojující.

Zhruba v těchto místech nad údolím konečně probleskne i zářící hradba stále překvapivě vzdáleného hřebene, jemuž dominuje dvourohá Oguz Bashi (Štít Jelcina). Jméno hory v kyrgyzštině znamená doslova "hlava býka" a vysloužila si ho patrně právě pro svůj dvourohý vzhled. Na idylickým místě s výhledem na zmíněný vrchol brzy odpoledne stavíme stany a čas trávíme nad vyhrocenou karetní partií.

Do večera se nebe nad Oguz Bashi zatáhne, netrvá tak dlouho, než nás první dešťové kapky zaženou do stanů. Prší bez přestávky celou noc, tak hustě, že nás všechny napadne, jsme-li dostatečně daleko od řeky. Chladné ráno nas přivítá kalužemi všude okolo a rozvodněnou řekou, která ale teče stále bezpečně daleko od nás. Okolní svahy jsou pak od zhruba 3000 metrů výšky pokryty čerstvým sněhem. Vzhledem k tomu, že nás čeká výstup až někam za hranici 3800 m, prohlížím si bělostnou pokrývku s respektem.

Slunce nás ale zastihne záhy poté, co odbočíme do dlouhého a zahnutého údolí Teleti. Pohádkový les štíhlých smrků Schrenkových střídají rozlehlé louky, táhnoucí se až nahoru pod skalnaté a zaledněné vrcholy. Míjíme stádo krav a po druhém břehu řeky se tryskem proženou muž a žena na koních. Jinak zde vlastně nikdo není, sezóna zdaleka nezačala. Postup údolím je snadný a jde podle plánu. Až zhruba ve výšce 3000 metrů se stezka stáčí proti svahu a prudce stoupá do průsmyku Teleti. Rychle za sebou zanecháváme široký tok řeky a sledujeme již jen menší boční potoky. Dále se postup zpomaluje. Zadýcháváme se, často zastavujeme. Až po dvou hodinách střídá louky kamenná pustina a sedlo máme nadohled. Stále 200 metrů nad námi a v cestě několik sněhových polí. Nedají se obejít, boříme se tedy často do rozměklého sněhu až po pas, a po další vyčerpávající hodině konečně stojíme na hraně sedla. 

Z druhé strany fouká studený vítr a citelně se ochlazuje. Po sněhové skluzavce překonáme nejvyšší hranu sedla a zahájíme sestup do údolí na druhé straně. Večer se rychle blíží a první použitelné rovinky pro stan jsou zhruba o 300 výškových metrů pod námi. Snažíme se vyhýbat sněhovým polím, ale ani kamenná suť není příliš ideální. Sestup trvá, stany stavíme vyčerpaní až když se slunce sklání k obzoru, který přes hřebeny vysokých okolních hor nemáme šanci vidět. Padám do stanu, silou vůle do sebe natlačím sáček kešu oříšků a usínám, zatímco Martin a Bob si chystají plnohodnotnou večeři.

Ráno nás budí ostré slunce, pryč je chlad včerejšího večera. Vzduch ve stanu se nepříjemně ohřeje tak, jako vždy, když se do celty opřou přímé sluneční paprsky. Scházíme údolím podél rozvodněného potoka, mezi rozkvetlými bylinami a ostrými větvemi jalovců. Potok musíme přebrodit. Nedaleko od místa, kde přecházíme vodu, začíná smrkový les a s ním příjemný stín. Nad špičkami stromů vystupují špičky okolních zelených hor, které tu a tam pokrývají mapy sněhu.

Když klesání skončí, ocitneme se na dně údolí Karakolu, pohádkové oáze tvořené loukami, pokroucenou řekou a starými stromy. Proti sobě spatříme jít osamocenou postavu, kterou zkušeně odhadujeme na Francouze, o kterém jsme se dozvěděli před začátkem treku. Nakonec se ukáže, že jde o Izraelku, přecházející hory v opačném směru. Ptá se na cestu přes průsmyk Teleti a varuje nás před průsmyken, který nás čeká zítra - Alakol. Prý je tam situace natolik zkomplikována sněhem, že je přechod sedla děsivou záležitostí. V jejím směru to bylo na hraně při výstupu, na východní straně. Nás čeká na tuto stranu sestup, máme se tedy na co těšit. Ona sama po poradě s námi dochází k závěru, že Teleti nepřejde a vrací se kus s námi Karakolským údolím. Cesta díky příjemnému povídání rychle ubíhá, takže se záhy loučíme u mostu, odkud vede cesta nahoru k jezeru Alakul a stejnojmennému průsmyku.

Odsud je to k jezeru 1000 metrů nahoru a k průsmyku dalších 400. Plánujeme tedy výstup rozdělit a přespat u ikonického modravého jezera. Jakmile znovu pokoříme hranici lesa, spatříme za sebou pás bílo šedých mraků, pomalu se nasouvající nad hory. Daleko, ale ne nekonečně daleko. Vůbec se mi nelíbí, vítám proto možnost zastavit ve stanu místních průvodců. Objednáváme pivo a během pěti minut vše potemní a z nebe se spustí provazce deště. V děravém stanu přečkáme dvě hodiny ve společnosti několika Rakušanů, Francouzů a jednoho Korejce. Někdo se nás ptá na cestu přes Teleti, zmiňujeme setkání s Izraelkou, o které evidentně všichni ví a její upovídanost komentují větou "everybody met the girl from Israel." 

Nakonec se počasí uklidní a chvílemi vysvitne i slunce. Je pět večer, cestu k jezeru odhadujeme ještě na dvě hodiny svižného tempa. Neměl by být tedy problém vše stihnout podle plánu.

Výstup dává znovu zabrat, vždyť jezero leží ve výšce tři a půl kilometru. V této výšce nás také čeká už druhá noc po sobě. Dorazíme opět vyčerpaní, stany navíc musíme stavět na skále a ukotvit je s pomocí okolních kamenů, což je o něco náročnější. Na chvíli se ukáže famózní večerní slunce, které ozáří vrcholy čnící přímo nad zamrzlou hladinou jezera.

Kluci vymýšlejí nový termín "hladoblivno", kterým popisují aktuální dojem z vyčerpání a jdou rovnou spát. Já do sebe natlačím půl sáčku lyofilizovaného jídla, z čehož je mi hladoblivno taky a taktéž vyhodnotím spánek jako nejlepší možnost.

Vstáváme brzy, okolo páté, někdy k poledni mohou přijít bouřky, před kterými bychom už rádi byli na druhé straně jezera. Rychle balíme věci a vyrážíme na stezku. Ačkoliv “rychle” je příliš vznešeným označením našeho postupu, do bezmála čtyř tisíc výšky už to rychle ani nejde. Počasí se nám navíc od samého rána nelíbí a brzy se z šedého nebe snáší sníh. V prvním momentě jej vítáme, protože se od bund a batohů odráží, aniž by je okamžitě promáčel. Brzy ale panuje nevlídná zima, jejíž přítomnost si naplno uvědomíme až v sedle, když se zastavíme.

Problém je, že cestu na druhou stranu nevidíme. Hrana sedla je z východní strany celá vysněžená, třímetrový převis a pod ním prudký suťový svah. Sněhový pás je z obou stran ohraničen rozeklaným skaliskem. Kdesi pod námi spatříme vinoucí se pěšinu a skupinu jurt, ale prvotní krok k nim se nám nedaří učinit. Převis se zdá příliš zledovatělý a nebezpečný. Teoreticky to sice možné překročit je, ale s krosnou se nám do toho nechce. V nastalé vánici nemáme mnoho času na rozhodování, rychle se tedy objevuje myšlenka návratu do údolí Karakolu. 

Opačné údolí Altyn-Arashan nám zůstává zapovězeno, ale v dané chvíli se to jeví jako nejlepší možnost. V polovině cesty zpět k jezeru potkáváme skupinku s místním průvodcem, který nám prozrazuje tajemství o druhé schůdnější cestě přes sedlo. Dle situace nahoře si moc nedovedeme představit, že nějaká druhá cesta existuje, ale je pravděpodobné, že jsme ji v zimě a vánici přehlédli.

Scházíme dlouhou cestou zpět do údolí Karakolu, vracíme se kolem jezera Alakul a okolo stanového tábora pod níže položeným menším jezírkem, sestup se vleče a dává zabrat. Pouze přibývající kyslík s ubývající nadmořskou výškou je vítanou změnou. U mostu přes divoký proud Karakolu putování pro tentokrát končíme.