Na skok v Rondane

Opouštíme národní park Femundsmarka, kde jsme strávili několik předešlých dní, a přemýšlíme, jak využít zbývající čas v Norsku. I na nevysoké pahorky Femundsmarky se snáší první sněhové vločky a barevný podzim poměrně rychle odchází. Je poměrně jisté, že vyšší dvoutisícové hory budou sněhem už zasypané. Mohlo by to vyjít tak, že vrcholy budou bílé, zatímco v údolích bude doznívat podzim. Takže kam? Jotunheimen, Dovrefjell, Rondane?

Mám delší dobu vyhlédnuté jedno snadno přístupné údolí v Rondane, míříme tedy sem. Údolí Døråldalen se do pásma hor zařezává od severovýchodu, máme ho tedy z Femundsmarky relativně při cestě. Jen předpověď počasí působí poněkud děsivě i na norské poměry: teploty jen lehce nad nulou a úhrny srážek v desítkách milimetrů. V celé zemi několik následujících dní.

Døråldalen nás ale vítá sluncem. A k našemu nemalému překvapení vrcholně barevným podzimem. Že by nižší pláně Femundsmarky byly studenější než jedny z nejvyšších norských hor? Zdání ovšem klame, silný a studený vítr nás rychle vyčerpává a vhání nám slzy do očí.

Hlavně u jezer Dørålstjørnin, která mě okamžitě upoutala dobrým potenciálem pro fotografie s odrazem hor, je vítr skoro nesnesitelný. Obcházíme několik větších jezer, nad nimiž se vypínají skutečně zasněžené vrcholy. Zdejší panorama hor Høgronden, Midtronden a Digerronden je jedním z nejznámějších pohledů v Rondane, ne-li v celém Norsku. Přes velká jezera však působí trochu prázdně, chybí zde stromy. Pamatuji si, že jsem určitě viděl nějakou fotografii s barevnými stromy. Musíme hledat dál...

Obcházíme celou lokalitu a za pomoci map docházíme vylučovací metodou k jedinému možnému zbývajícímu cíli. Menší jezírko je o kus dál, zcela nenápadně schované za terénní hranou. A hlavně je kolem dokola obklopené zlatými břízami. Vítr zde fouká také, ale díky stromům a pozici v údolí o trochu méně. Možná by bylo možné zde i postavit stan a přečkat noc. Na protějším břehu nakonec skutečně stan stavíme.

Počasí je vlastně přívětivé, neprší. Jen nad vzdálenějšími horami se stahují mračna a k večeru okázale potemní. Tímto směrem se nachází i fantastická hora Nørdre Smedhamran, jejíž název by se dal přeložit jako "severní kovářské kladivo". Na jednu stranu se sklání pozvolným a přívětivým svahem, ale na druhou, východní, spadá kolmou černou stěnou. Vrchol hory je pocukrovaný sněhem, což skvěle kontrastuje s černou skálou a temnými mraky. 

Celý večer se pokoušíme zachytit rondanské vrcholy spolu s odrazem ve vodní hladině, ale vítr neustává a naše snahy komplikuje. Žádné zrcadlo se většinu času nekoná, hladina je naopak nepěkně pocuchaná vlnami. ND filtr bohužel při ruce nemám. Až po soumraku se expoziční čas protáhne a objeví se i několik krátkých chvil, kdy se hladina skoro uklidní. Zasněžené vrcholy se navíc v tu chvíli ani neschovávají v mracích.

Modravě chladné atmosféře večera se těžko odolává, vyhlédnutou kompozici tedy cvakám až skoro do tmy. Pak mě chlad zahání nadobro do stanu. Rychlá kontrola předpovědi počasí a hned je jasné, že tahle noc bude stát za to. Má spadnout snad polovina oblohy...

Ale nic divokého se nakonec nekoná. Ráno je na stanu jen pár kapek. Takřka z povinnosti zamáčknu budík zvonící chvíli před časem východu slunce. Co kdyby? Rozepnu celtu a zírám na podivně růžovou krajinu a oblaka. To dokáže popohnat ze spacáku.

Krajina je tak podivně zbarvená, že jsem něco takového snad ještě nezažil. Snímač fotoaparátu barevnost sice zachytí, ale výsledek působí podivně - jako kdyby se to přehnalo v postprocesu s vyvážením bílé směrem k fialové. Nicméně krajina v daný moment taková skutečně je.

Barvy na obloze vydrží překvapivě dlouho, dokonce se s postupujícím časem krásně probarví i mraky na východě, které byly zprvu šedivé. Celkový dojem z krajiny je v ten okamžik velmi dramatický. Jakmile ale světelné představení skončí, spadnou z nebe první dešťové kapky. Opouštíme Rondane poněkud rychle, ale bez výčitek. Ukazuje se, že ten den už skutečně hustě prší snad v celém Norsku.