O fotografii: zima ve Veľké Fatře

Sněží, ale zpočátku se jde dobře. Pod prvním stoupáním nahazuju sněžnice a už se dobře nejde. V půlce kopce si už nadávám, co jsem to zase vymyslel. Kdybych stihl první bus, byl bych teď nahoře na hřebeni a užíval si parádní západ slunce, mraků je tak akorát. Zítra už má být bohužel úplně jasno. S vědomím, že z fotek nic opět nebude, se pomalu šinu do kopce. Ale to ještě nic není. Za lesem přichází táhlá pláň vedoucí až na hřeben, kde vítr zafoukal všechny stopy a leží tu aspoň metr sněhu. Boří se to i se sněžnicema, zkracuji si cestu mimo značku, stejně bych žádnou značku nenašel. Vychází obří úplněk a směje se mi, jak postupuju pomalu.

Když dorazím na hřeben, už nedočkavě vyhlížím komfort blízké salaše pod Suchým. S trochou štěstí už tam někdo roztopil kamna. Jenže zatím jsem venku, úplněk svítí jako pominutý, takže je vidět i bez čelovky. Rozhoduji se prozkoumat okolí salaše ještě teď večer, abych si ušetřil brzké vstávání ráno. Hledám zajímavé struktury ve sněhu, cokoliv, co by se dalo použít jako popředí do fotografie. Předpokládám, že budu muset až nahoru na Suchý vrch, ale závěje na menší louce kousek od cesty jsou krásně učesané větrem a hned pod nimi se tyčí prominentní zasněžený strom. Okamžitě mám hrubou představu o kompozici a vím, co bych zde fotil. Vlastně se mi to zamlouvá hodně, takže mířím k salaši.

Ráno dlouho před východem slunce jsem již zpátky na louce a hledám nejlepší možnou kompozici. Z předešlého večera mám jasnou představu: pohled směrem k oblému vrcholu Ploská, Vysokým a Nízkým Tatrám, zpoza nichž vyjde slunce. Výrazný strom, který jsem již zmínil, na rozdíl od ostatních blízkých stromů stále září bílou sněhovou kompaktní pokrývkou a kontrastuje s temným hřebenem za ním. Jednoznačně je to prvek, kterému se kompozice musí přizpůsobit. Zbývá už jen rozhodnout nejbližší plán fotografie, který hodlám vyplnit strukturami, které vytvořil ve sněhu vítr. Problém je, že jakmile jednou sejdu o kousek po svahu, stopami zničím struktury výše, takže se není možné vrátit k předešlé kompozici. Tím pádem postupuji pomalu, dokud nenaleznu finální kompozici.

Rozhoduji se postoupit níž a šlápotami ničím předchozí zkoušenou kompozici. O kousek níž jsou velké ploché obrazce (viditelné v obou zkušebních kompozicích). Pokud chci získat čistý snímek, musím se dostat hodně blízko, zhruba na půl metru. Širokoúhlý objektiv poskytuje sice široký úhel záběru, ale ne tolik, jak bych potřeboval, abych tam dostal i všechny hory v pozadí. To znamená, že musím nasnímat zdrojové snímky, ze kterých složím výsledné panorama. Zkouším to na několika testovacích snímcích. Místo se skutečně zdá dobré (ale kompozici musím mít už jen v hlavě, protože snímám jen dílčí snímky), takže čekám na východ slunce.

O chvíli později slunce vychází a naplňuje krajinu oranžovo-růžovým světlem. Kontrola expozimetru odhaluje, že bude lepší "hrát na jistotu" a pořídit více expozic bracketingem k zachování jasů a stínů.

Oříznutý obrázek je stále pouze "digitálním negativem", který obsahuje všechny údaje ze snímače a musí být dále upraven. Pamatoval jsem si sníh mrazivě zářící a slunce o něco více oranžové nebo dokonce červené, což jsem se pokusil zreprodukovat. Navíc vím, že můj fotoaparát posouvá oranžové tóny směrem ke žluté, což často opravuji. Nejtěžší je v této fázi úpravy nepřehnat, nevyrobit příliš modrý sníh přehnaným zvýšením kontrastu. Během upravování se to může zdát působivé, ale k realitě to má daleko.

Barvy jsem ale musel výrazně posunout do teplejších tónů (jak jsem si pamatoval ze skutečné scény), aniž by se do teplejších tónů výrazně posunul i sníh. V oblasti sněhových struktur jsem zvyšoval microkontrast, aby vynikly jednotlivé krystaly ledu. Na celé popředí bylo dále aplikováno "dodging and burning" ke zvýšení kontrastu mezi stinnými a osvícenými partiemi. Ty odrážející přímé sluneční světlo jsem chtěl co nejjasnější, aniž by se vytratil detail, protože osvícení sníh působí oslepujícím dojmem už brzy ráno.