Sněží, ale zpočátku se jde dobře. Pod prvním stoupáním nahazuju sněžnice a už se dobře nejde. V půlce kopce si už nadávám, co jsem to zase vymyslel. Kdybych stihl první bus, byl bych teď nahoře na hřebeni a užíval si parádní západ slunce, mraků je tak akorát. Zítra už má být bohužel úplně jasno. S vědomím, že z fotek nic opět nebude, se pomalu šinu do kopce. Ale to ještě nic není. Za lesem přichází táhlá pláň vedoucí až na hřeben, kde vítr zafoukal všechny stopy a leží tu aspoň metr sněhu. Boří se to i se sněžnicema, zkracuji si cestu mimo značku, stejně bych žádnou značku nenašel. Vychází obří úplněk a směje se mi, jak postupuju pomalu.
Když dorazím na hřeben, už nedočkavě vyhlížím komfort blízké salaše pod Suchým. S trochou štěstí už tam někdo roztopil kamna. Jenže zatím jsem venku, úplněk svítí jako pominutý, takže je vidět i bez čelovky. Rozhoduji se prozkoumat okolí salaše ještě teď večer, abych si ušetřil brzké vstávání ráno. Hledám zajímavé struktury ve sněhu, cokoliv, co by se dalo použít jako popředí do fotografie. Předpokládám, že budu muset až nahoru na Suchý vrch, ale závěje na menší louce kousek od cesty jsou krásně učesané větrem a hned pod nimi se tyčí prominentní zasněžený strom. Okamžitě mám hrubou představu o kompozici a vím, co bych zde fotil. Vlastně se mi to zamlouvá hodně, takže mířím k salaši.
Ráno dlouho před východem slunce jsem již zpátky na louce a hledám nejlepší možnou kompozici. Z předešlého večera mám jasnou představu: pohled směrem k oblému vrcholu Ploská, Vysokým a Nízkým Tatrám, zpoza nichž vyjde slunce. Výrazný strom, který jsem již zmínil, na rozdíl od ostatních blízkých stromů stále září bílou sněhovou kompaktní pokrývkou a kontrastuje s temným hřebenem za ním. Jednoznačně je to prvek, kterému se kompozice musí přizpůsobit. Zbývá už jen rozhodnout nejbližší plán fotografie, který hodlám vyplnit strukturami, které vytvořil ve sněhu vítr. Problém je, že jakmile jednou sejdu o kousek po svahu, stopami zničím struktury výše, takže se není možné vrátit k předešlé kompozici. Tím pádem postupuji pomalu, dokud nenaleznu finální kompozici.

První test kompozice (raw export): jednoduché pravidlo třetin, výrazný strom v horním pravém průsečíku. Struktury ve sněhu vytváří pomyslný trojúhelník, který vede do středu snímku jak zleva, tak zprava. Pomyslná linie dokonce vede z pravého dolního rohu až k linii pod lesem. Ale struktury ve sněhu se mi zdají celkově málo výrazné, s velkým množstvím rušivých prvků.

Druhý test kompozice (raw export): jednoduché pravidlo třetin, výrazný strom opět v horním pravém průsečíku. Oválný tvar působí výrazněji a vede do středu snímku. Ale celá oblast za ním je příliš neučesaná, nelíbí se mi, jak rozděluje snímek na poloviny. Navíc, v pravém dolním rohu je příliš velké hluché místo, kterého se nedokážu zbavit (výrazný strom by se posunul příliš ke středu, čemuž jsem se chtěl rozhodně vyhnout). Při pozdějším zkoumání na displayi se mi dokonce zdá, že oválné struktury vedou pohled
Rozhoduji se postoupit níž a šlápotami ničím předchozí zkoušenou kompozici. O kousek níž jsou velké ploché obrazce (viditelné v obou zkušebních kompozicích). Pokud chci získat čistý snímek, musím se dostat hodně blízko, zhruba na půl metru. Širokoúhlý objektiv poskytuje sice široký úhel záběru, ale ne tolik, jak bych potřeboval, abych tam dostal i všechny hory v pozadí. To znamená, že musím nasnímat zdrojové snímky, ze kterých složím výsledné panorama. Zkouším to na několika testovacích snímcích. Místo se skutečně zdá dobré (ale kompozici musím mít už jen v hlavě, protože snímám jen dílčí snímky), takže čekám na východ slunce.
O chvíli později slunce vychází a naplňuje krajinu oranžovo-růžovým světlem. Kontrola expozimetru odhaluje, že bude lepší "hrát na jistotu" a pořídit více expozic bracketingem k zachování jasů a stínů.

Bracketing dílčího snímku: přeexponovaný(+2EV), normálně exponovaný a podexponovaný snímek (-2EV) složeny do výsledného dílčího snímku. Technika známá jako HDR - ale použita jemně jen s cílem získat jemnější barevné přechody ve sněhu a zachovat jasy (viz sluneční kotouč na výsledném složeném snímku). Pokud bych tento krok vynechal, měl bych k dispozici pouze normálně exponovaný snímek k dalším úpravám. Celkově by pak výsledek působil ploše. Nezdá se to jako důležité, ale výrazně to usnadní další úpravy sním

Sloučení dílčích snímků do jednoho: 7 snímků v řadě, 3x expoziční bracketing na každý, tj. celkem 21 snímků, které bylo potřeba zachytit na místě. Povšimněte si rozdílu v zakřivení scény na jednotlivých dílčích snímcích způsobeným použitím širokoúhlého objektivu (např. strom se naklání doleva nebo doprava podle toho, v jaké části snímku se nachází, přestože horizont je vždy rovně). Lepší by bylo použít méně široký objektiv, aby k tomuto zkreslení nedocházelo. Naštěstí algoritmy jsou dnes pokročilé a poskytu

Úhel záběru zachycené scény je obrovský, zde zhruba 180°. Snímek ale obsahuje mnoho "odpadu", tedy částí, které musí odříznuty pryč. Vždy je lepší si ale takový odpad nasnímat, než pak litovat, že kus scény chybí. Zde konkrétně se mi nelíbily prázdné strany snímku, které nepřináší do scény nic zajímavého (dokonce je tam i tyčové značení u stezky) a také spodní část se zdá příliš dominantní.
Oříznutý obrázek je stále pouze "digitálním negativem", který obsahuje všechny údaje ze snímače a musí být dále upraven. Pamatoval jsem si sníh mrazivě zářící a slunce o něco více oranžové nebo dokonce červené, což jsem se pokusil zreprodukovat. Navíc vím, že můj fotoaparát posouvá oranžové tóny směrem ke žluté, což často opravuji. Nejtěžší je v této fázi úpravy nepřehnat, nevyrobit příliš modrý sníh přehnaným zvýšením kontrastu. Během upravování se to může zdát působivé, ale k realitě to má daleko.
Barvy jsem ale musel výrazně posunout do teplejších tónů (jak jsem si pamatoval ze skutečné scény), aniž by se do teplejších tónů výrazně posunul i sníh. V oblasti sněhových struktur jsem zvyšoval microkontrast, aby vynikly jednotlivé krystaly ledu. Na celé popředí bylo dále aplikováno "dodging and burning" ke zvýšení kontrastu mezi stinnými a osvícenými partiemi. Ty odrážející přímé sluneční světlo jsem chtěl co nejjasnější, aniž by se vytratil detail, protože osvícení sníh působí oslepujícím dojmem už brzy ráno.

Výsledná kompozice: stále využívá jednoduché pravidlo třetin s výrazným stromem v pravém horním průsečíku. Strom navíc krásně vyvažuje oblý hřbet Ploské v levém horním průsečíku. Hlavní roli ale hraje popředí, kde hlavní struktura svým tvarem kopíruje linii nižšího horizontu (končící pod lesem). Tato struktura přirozeně vede pohled snímkem do jeho středu a k bílému stromu. Nakonec, pozadí tvoří Tatry a slunce vycházející zpoza nich.